Literární dílo má ???
Syžet = způsob uspořádání tematických složek epického nebo dramatického díla - konkrétní kompoziční jednota děje, postav a prostředí - v syžetu dochází k osobitému ozvláštnění těch nebo oněch složek podle autorského záměru a požadavků žánru (např. v dobrodružném románu se dostává do popředí napínavě probíhající děj, psychologická próza se soustřeďuje na niterné konflikty postav).
4. textové prostředky - styl vyprávěcí, popisný, charakterizační, úvahový; monolog, dialog; autorská řeč, řeč postav (přímá, polopřímá, nevlastní přímá)
c) figury - zvláštní obraty větné stavby, zdůrazňující myšlenku opakování slov: ve větě, verši = epizeuxis (Utichly továrny, utichly ulice Wolker) na začátku veršů = anafora (Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil na břehu řeky Svratky roste nízká tráva Nezval) na konci veršů = epifora (Co to máš na té tkaničce, na krku na té tkaničce? Erben)
Spojování témat: 1. těsné – mezi tématy je vztah příčiny a následku 2. volné – založené na nepodstatných souvislostech 3. asociací – zvláštní typ volného spojení; volný, ničím nerušený tok obraznosti 4. koláž – nejvolnější spojení prvků, klademe je prostě vedle sebe
3) Jazyk 1. útvary jazyka - spisovná čeština + útvary hovorové a nespisovné (obecná čeština, nářečí, slang, …)
Fabule = příčinně a časově za sebou uspořádaný sled příhod a událostí, o nichž se vypravuje - fabulovat = vyprávět, vytvářet, vymýšlet si příběh - je materiálovým východiskem syžetu
3. stylové rozvrstvení slovní zásoby - slova stylově neutrální x stylově zabarvená (eufemismy, archaismy, historismy, poetismy, …)
Typy témat: 1. Celkové téma – námět - 2. Hlavní téma 3. Vedlejší téma - četná témata bývají užívána v románech Téma = souhrn jednotlivých motivů, vyšší kompoziční celek Epizoda = označení pro vedlejší (uzavřený) děj Motiv = nejmenší prvek tematické výstavby
Obsah = to, co je v díle ztvárněno, souhrn všech skutečností, představ a idejí, o nichž text vypovídá - pojmu používáme také při výčtu a uspořádání témat (např. obsah knihy)
Tři složky struktury uměleckého díla: 1) tematika – soubor témat, jevů uvedených v díle 2) kompozice – způsob řazení a spojení témat 3) jazyk – zde především ve funkci umělecké
1) Tematika - tématem (předmětem zobrazení) mohou být nejrůznější věci, lidé, (duševní) stavy, myšlenky, děje, prostředí apod.
6. pojmenování a) přímá básnický přívlastek (epiteton), e. konstans (označuje stálou vlastnost) - bílý sníh, e. ornans (ozdobný) - růžový večer (Mácha) přirovnání - oči jako dva pecny, slzy co perly, rychlejší tebe (než ty) paralelismus - dva jevy postaveny vedle sebe (Uměl jsem jedním tahem tvoje ruce - holubici, zobající na psacím stroji…Florian) antiteze - přirovnání protikladem (teze: odněkud kůň vyjíždí popření: on nevyjíždí přirovnání: on větrem letí (= jako vítr) (Čelakovský)
5. syntaktické prostředky - využití různých druhů vět, vyjadřování slovesné a jmenné, slovosled
2) Kompozice - způsob uspořádání a spojování jednotlivých tematických prvků
b) nepřímá (obrazná) = tropy metafora - přenesení pojmenování na základě podobnosti (bledá tvář luny Mácha) personifikace (zosobnění) - lidské vlastnosti a činy se přenášejí na neživé objekty (o lásce šeptal tichý mech Mácha) metonymie - přenesení pojmenování na základě věcné spojitosti (celé město klečelo na kolenou, posloucháme Mozarta (= jeho hudbu)) synekdocha - druh metonymie, spojitost kvantitativní, část označena celkem a naopak (A v létě tyčí se tu kukuřičná zrna (= klasy) Nezval) perifráze - rozvedená synekdocha, vyjádření opisem, pomocí typických znaků (Až bude růst nade mnou tráva (= až zemřu) Bezruč) eufemismus - zjemnění výrazu (zesnul, odešel) hyperbola - nadsázka, zveličení výrazu (stokrát děkuji, tisíckrát vás líbám; les komínů) oxymóron - spojení slov protichůdného významu, kontrast, zdánlivá nelogičnost (chodí jako živá mrtvola, mrtvé milenky cit, zbortěné harfy tón Mácha) ironie - využití slov v opačném významu (oslí uši právě dobře ke koruně sluší Havlíček) sarkasmus - zesílená ironie (… a tak dostal Halfar místo ( = hrob sebevraha) Bezruč) alegorie (jinotaj) - utajení skutečného obsahu, např. v bajkách
Literární dílo má - obsah - formu
2. zvukové prostředky: rytmus, rým eufonie (libozvučnost) - příjemné uspořádání zvuků v projevu (V mlhách stříbrných měsíčních paprsků taví se sníh Toman) onomatopoie (zvukomalba) - napodobení zvuku slovy (Na topole podle skal zelený mužík zatleskal Erben, Řinčí řetězů hřmot Mácha) paronomázie - opakování stejných hlásek ve slovech stejného základu (Slavme slavně slávu Slávů slavných Kollár) zvukosled - pravidelné opakování stejných hlásek ve verši (Tyčinky v tichých a bílých liliích ve světle zeleném světle zeleně Biebl)
Forma = způsob, jak je dílo ztvárněno
Uspořádání témat: 1. v čase - princip: a) chronologický – posloupný, v „přirozeném“ čase (kronikářská kompozice) b) retrospektivní – se zpětným pohledem (východisko = závěrečný stav+ zpětné vysvětlení) c) prolínání přítomnosti a minulosti d) volného řazení (koláže) časových úseků e) rámcová kompozice, která odvíjí příběhy z jednoho úvodního (např. Pohádky tisíce a jedné noci, G. Boccaccio – Dekameron) 2. v prostoru – místní souvislosti (prostředí) se uplatní zejména v popisných partiích
Obsah literárního díla ???
Syžet = způsob uspořádání tematických složek epického nebo dramatického díla - konkrétní kompoziční jednota děje, postav a prostředí - v syžetu dochází k osobitému ozvláštnění těch nebo oněch složek podle autorského záměru a požadavků žánru (např. v dobrodružném románu se dostává do popředí napínavě probíhající děj, psychologická próza se soustřeďuje na niterné konflikty postav).
4. textové prostředky - styl vyprávěcí, popisný, charakterizační, úvahový; monolog, dialog; autorská řeč, řeč postav (přímá, polopřímá, nevlastní přímá)
c) figury - zvláštní obraty větné stavby, zdůrazňující myšlenku opakování slov: ve větě, verši = epizeuxis (Utichly továrny, utichly ulice Wolker) na začátku veršů = anafora (Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil na břehu řeky Svratky roste nízká tráva Nezval) na konci veršů = epifora (Co to máš na té tkaničce, na krku na té tkaničce? Erben)
Spojování témat: 1. těsné – mezi tématy je vztah příčiny a následku 2. volné – založené na nepodstatných souvislostech 3. asociací – zvláštní typ volného spojení; volný, ničím nerušený tok obraznosti 4. koláž – nejvolnější spojení prvků, klademe je prostě vedle sebe
3) Jazyk 1. útvary jazyka - spisovná čeština + útvary hovorové a nespisovné (obecná čeština, nářečí, slang, …)
Fabule = příčinně a časově za sebou uspořádaný sled příhod a událostí, o nichž se vypravuje - fabulovat = vyprávět, vytvářet, vymýšlet si příběh - je materiálovým východiskem syžetu
3. stylové rozvrstvení slovní zásoby - slova stylově neutrální x stylově zabarvená (eufemismy, archaismy, historismy, poetismy, …)
Typy témat: 1. Celkové téma – námět - 2. Hlavní téma 3. Vedlejší téma - četná témata bývají užívána v románech Téma = souhrn jednotlivých motivů, vyšší kompoziční celek Epizoda = označení pro vedlejší (uzavřený) děj Motiv = nejmenší prvek tematické výstavby
Obsah = to, co je v díle ztvárněno, souhrn všech skutečností, představ a idejí, o nichž text vypovídá - pojmu používáme také při výčtu a uspořádání témat (např. obsah knihy)
Tři složky struktury uměleckého díla: 1) tematika – soubor témat, jevů uvedených v díle 2) kompozice – způsob řazení a spojení témat 3) jazyk – zde především ve funkci umělecké
1) Tematika - tématem (předmětem zobrazení) mohou být nejrůznější věci, lidé, (duševní) stavy, myšlenky, děje, prostředí apod.
6. pojmenování a) přímá básnický přívlastek (epiteton), e. konstans (označuje stálou vlastnost) - bílý sníh, e. ornans (ozdobný) - růžový večer (Mácha) přirovnání - oči jako dva pecny, slzy co perly, rychlejší tebe (než ty) paralelismus - dva jevy postaveny vedle sebe (Uměl jsem jedním tahem tvoje ruce - holubici, zobající na psacím stroji…Florian) antiteze - přirovnání protikladem (teze: odněkud kůň vyjíždí popření: on nevyjíždí přirovnání: on větrem letí (= jako vítr) (Čelakovský)
5. syntaktické prostředky - využití různých druhů vět, vyjadřování slovesné a jmenné, slovosled
2) Kompozice - způsob uspořádání a spojování jednotlivých tematických prvků
b) nepřímá (obrazná) = tropy metafora - přenesení pojmenování na základě podobnosti (bledá tvář luny Mácha) personifikace (zosobnění) - lidské vlastnosti a činy se přenášejí na neživé objekty (o lásce šeptal tichý mech Mácha) metonymie - přenesení pojmenování na základě věcné spojitosti (celé město klečelo na kolenou, posloucháme Mozarta (= jeho hudbu)) synekdocha - druh metonymie, spojitost kvantitativní, část označena celkem a naopak (A v létě tyčí se tu kukuřičná zrna (= klasy) Nezval) perifráze - rozvedená synekdocha, vyjádření opisem, pomocí typických znaků (Až bude růst nade mnou tráva (= až zemřu) Bezruč) eufemismus - zjemnění výrazu (zesnul, odešel) hyperbola - nadsázka, zveličení výrazu (stokrát děkuji, tisíckrát vás líbám; les komínů) oxymóron - spojení slov protichůdného významu, kontrast, zdánlivá nelogičnost (chodí jako živá mrtvola, mrtvé milenky cit, zbortěné harfy tón Mácha) ironie - využití slov v opačném významu (oslí uši právě dobře ke koruně sluší Havlíček) sarkasmus - zesílená ironie (… a tak dostal Halfar místo ( = hrob sebevraha) Bezruč) alegorie (jinotaj) - utajení skutečného obsahu, např. v bajkách
Literární dílo má - obsah - formu
2. zvukové prostředky: rytmus, rým eufonie (libozvučnost) - příjemné uspořádání zvuků v projevu (V mlhách stříbrných měsíčních paprsků taví se sníh Toman) onomatopoie (zvukomalba) - napodobení zvuku slovy (Na topole podle skal zelený mužík zatleskal Erben, Řinčí řetězů hřmot Mácha) paronomázie - opakování stejných hlásek ve slovech stejného základu (Slavme slavně slávu Slávů slavných Kollár) zvukosled - pravidelné opakování stejných hlásek ve verši (Tyčinky v tichých a bílých liliích ve světle zeleném světle zeleně Biebl)
Forma = způsob, jak je dílo ztvárněno
Uspořádání témat: 1. v čase - princip: a) chronologický – posloupný, v „přirozeném“ čase (kronikářská kompozice) b) retrospektivní – se zpětným pohledem (východisko = závěrečný stav+ zpětné vysvětlení) c) prolínání přítomnosti a minulosti d) volného řazení (koláže) časových úseků e) rámcová kompozice, která odvíjí příběhy z jednoho úvodního (např. Pohádky tisíce a jedné noci, G. Boccaccio – Dekameron) 2. v prostoru – místní souvislosti (prostředí) se uplatní zejména v popisných partiích
Forma literárního díla ???
Syžet = způsob uspořádání tematických složek epického nebo dramatického díla - konkrétní kompoziční jednota děje, postav a prostředí - v syžetu dochází k osobitému ozvláštnění těch nebo oněch složek podle autorského záměru a požadavků žánru (např. v dobrodružném románu se dostává do popředí napínavě probíhající děj, psychologická próza se soustřeďuje na niterné konflikty postav).
4. textové prostředky - styl vyprávěcí, popisný, charakterizační, úvahový; monolog, dialog; autorská řeč, řeč postav (přímá, polopřímá, nevlastní přímá)
c) figury - zvláštní obraty větné stavby, zdůrazňující myšlenku opakování slov: ve větě, verši = epizeuxis (Utichly továrny, utichly ulice Wolker) na začátku veršů = anafora (Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil na břehu řeky Svratky roste nízká tráva Nezval) na konci veršů = epifora (Co to máš na té tkaničce, na krku na té tkaničce? Erben)
Spojování témat: 1. těsné – mezi tématy je vztah příčiny a následku 2. volné – založené na nepodstatných souvislostech 3. asociací – zvláštní typ volného spojení; volný, ničím nerušený tok obraznosti 4. koláž – nejvolnější spojení prvků, klademe je prostě vedle sebe
3) Jazyk 1. útvary jazyka - spisovná čeština + útvary hovorové a nespisovné (obecná čeština, nářečí, slang, …)
Fabule = příčinně a časově za sebou uspořádaný sled příhod a událostí, o nichž se vypravuje - fabulovat = vyprávět, vytvářet, vymýšlet si příběh - je materiálovým východiskem syžetu
3. stylové rozvrstvení slovní zásoby - slova stylově neutrální x stylově zabarvená (eufemismy, archaismy, historismy, poetismy, …)
Typy témat: 1. Celkové téma – námět - 2. Hlavní téma 3. Vedlejší téma - četná témata bývají užívána v románech Téma = souhrn jednotlivých motivů, vyšší kompoziční celek Epizoda = označení pro vedlejší (uzavřený) děj Motiv = nejmenší prvek tematické výstavby
Obsah = to, co je v díle ztvárněno, souhrn všech skutečností, představ a idejí, o nichž text vypovídá - pojmu používáme také při výčtu a uspořádání témat (např. obsah knihy)
Tři složky struktury uměleckého díla: 1) tematika – soubor témat, jevů uvedených v díle 2) kompozice – způsob řazení a spojení témat 3) jazyk – zde především ve funkci umělecké
1) Tematika - tématem (předmětem zobrazení) mohou být nejrůznější věci, lidé, (duševní) stavy, myšlenky, děje, prostředí apod.
6. pojmenování a) přímá básnický přívlastek (epiteton), e. konstans (označuje stálou vlastnost) - bílý sníh, e. ornans (ozdobný) - růžový večer (Mácha) přirovnání - oči jako dva pecny, slzy co perly, rychlejší tebe (než ty) paralelismus - dva jevy postaveny vedle sebe (Uměl jsem jedním tahem tvoje ruce - holubici, zobající na psacím stroji…Florian) antiteze - přirovnání protikladem (teze: odněkud kůň vyjíždí popření: on nevyjíždí přirovnání: on větrem letí (= jako vítr) (Čelakovský)
5. syntaktické prostředky - využití různých druhů vět, vyjadřování slovesné a jmenné, slovosled
2) Kompozice - způsob uspořádání a spojování jednotlivých tematických prvků
b) nepřímá (obrazná) = tropy metafora - přenesení pojmenování na základě podobnosti (bledá tvář luny Mácha) personifikace (zosobnění) - lidské vlastnosti a činy se přenášejí na neživé objekty (o lásce šeptal tichý mech Mácha) metonymie - přenesení pojmenování na základě věcné spojitosti (celé město klečelo na kolenou, posloucháme Mozarta (= jeho hudbu)) synekdocha - druh metonymie, spojitost kvantitativní, část označena celkem a naopak (A v létě tyčí se tu kukuřičná zrna (= klasy) Nezval) perifráze - rozvedená synekdocha, vyjádření opisem, pomocí typických znaků (Až bude růst nade mnou tráva (= až zemřu) Bezruč) eufemismus - zjemnění výrazu (zesnul, odešel) hyperbola - nadsázka, zveličení výrazu (stokrát děkuji, tisíckrát vás líbám; les komínů) oxymóron - spojení slov protichůdného významu, kontrast, zdánlivá nelogičnost (chodí jako živá mrtvola, mrtvé milenky cit, zbortěné harfy tón Mácha) ironie - využití slov v opačném významu (oslí uši právě dobře ke koruně sluší Havlíček) sarkasmus - zesílená ironie (… a tak dostal Halfar místo ( = hrob sebevraha) Bezruč) alegorie (jinotaj) - utajení skutečného obsahu, např. v bajkách
Literární dílo má - obsah - formu
2. zvukové prostředky: rytmus, rým eufonie (libozvučnost) - příjemné uspořádání zvuků v projevu (V mlhách stříbrných měsíčních paprsků taví se sníh Toman) onomatopoie (zvukomalba) - napodobení zvuku slovy (Na topole podle skal zelený mužík zatleskal Erben, Řinčí řetězů hřmot Mácha) paronomázie - opakování stejných hlásek ve slovech stejného základu (Slavme slavně slávu Slávů slavných Kollár) zvukosled - pravidelné opakování stejných hlásek ve verši (Tyčinky v tichých a bílých liliích ve světle zeleném světle zeleně Biebl)
Forma = způsob, jak je dílo ztvárněno
Uspořádání témat: 1. v čase - princip: a) chronologický – posloupný, v „přirozeném“ čase (kronikářská kompozice) b) retrospektivní – se zpětným pohledem (východisko = závěrečný stav+ zpětné vysvětlení) c) prolínání přítomnosti a minulosti d) volného řazení (koláže) časových úseků e) rámcová kompozice, která odvíjí příběhy z jednoho úvodního (např. Pohádky tisíce a jedné noci, G. Boccaccio – Dekameron) 2. v prostoru – místní souvislosti (prostředí) se uplatní zejména v popisných partiích
Tři složky struktury literárního díla ???
Syžet = způsob uspořádání tematických složek epického nebo dramatického díla - konkrétní kompoziční jednota děje, postav a prostředí - v syžetu dochází k osobitému ozvláštnění těch nebo oněch složek podle autorského záměru a požadavků žánru (např. v dobrodružném románu se dostává do popředí napínavě probíhající děj, psychologická próza se soustřeďuje na niterné konflikty postav).
4. textové prostředky - styl vyprávěcí, popisný, charakterizační, úvahový; monolog, dialog; autorská řeč, řeč postav (přímá, polopřímá, nevlastní přímá)
c) figury - zvláštní obraty větné stavby, zdůrazňující myšlenku opakování slov: ve větě, verši = epizeuxis (Utichly továrny, utichly ulice Wolker) na začátku veršů = anafora (Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil na břehu řeky Svratky roste nízká tráva Nezval) na konci veršů = epifora (Co to máš na té tkaničce, na krku na té tkaničce? Erben)
Spojování témat: 1. těsné – mezi tématy je vztah příčiny a následku 2. volné – založené na nepodstatných souvislostech 3. asociací – zvláštní typ volného spojení; volný, ničím nerušený tok obraznosti 4. koláž – nejvolnější spojení prvků, klademe je prostě vedle sebe
3) Jazyk 1. útvary jazyka - spisovná čeština + útvary hovorové a nespisovné (obecná čeština, nářečí, slang, …)
Fabule = příčinně a časově za sebou uspořádaný sled příhod a událostí, o nichž se vypravuje - fabulovat = vyprávět, vytvářet, vymýšlet si příběh - je materiálovým východiskem syžetu
3. stylové rozvrstvení slovní zásoby - slova stylově neutrální x stylově zabarvená (eufemismy, archaismy, historismy, poetismy, …)
Typy témat: 1. Celkové téma – námět - 2. Hlavní téma 3. Vedlejší téma - četná témata bývají užívána v románech Téma = souhrn jednotlivých motivů, vyšší kompoziční celek Epizoda = označení pro vedlejší (uzavřený) děj Motiv = nejmenší prvek tematické výstavby
Obsah = to, co je v díle ztvárněno, souhrn všech skutečností, představ a idejí, o nichž text vypovídá - pojmu používáme také při výčtu a uspořádání témat (např. obsah knihy)
Tři složky struktury uměleckého díla: 1) tematika – soubor témat, jevů uvedených v díle 2) kompozice – způsob řazení a spojení témat 3) jazyk – zde především ve funkci umělecké
1) Tematika - tématem (předmětem zobrazení) mohou být nejrůznější věci, lidé, (duševní) stavy, myšlenky, děje, prostředí apod.
6. pojmenování a) přímá básnický přívlastek (epiteton), e. konstans (označuje stálou vlastnost) - bílý sníh, e. ornans (ozdobný) - růžový večer (Mácha) přirovnání - oči jako dva pecny, slzy co perly, rychlejší tebe (než ty) paralelismus - dva jevy postaveny vedle sebe (Uměl jsem jedním tahem tvoje ruce - holubici, zobající na psacím stroji…Florian) antiteze - přirovnání protikladem (teze: odněkud kůň vyjíždí popření: on nevyjíždí přirovnání: on větrem letí (= jako vítr) (Čelakovský)
5. syntaktické prostředky - využití různých druhů vět, vyjadřování slovesné a jmenné, slovosled
2) Kompozice - způsob uspořádání a spojování jednotlivých tematických prvků
b) nepřímá (obrazná) = tropy metafora - přenesení pojmenování na základě podobnosti (bledá tvář luny Mácha) personifikace (zosobnění) - lidské vlastnosti a činy se přenášejí na neživé objekty (o lásce šeptal tichý mech Mácha) metonymie - přenesení pojmenování na základě věcné spojitosti (celé město klečelo na kolenou, posloucháme Mozarta (= jeho hudbu)) synekdocha - druh metonymie, spojitost kvantitativní, část označena celkem a naopak (A v létě tyčí se tu kukuřičná zrna (= klasy) Nezval) perifráze - rozvedená synekdocha, vyjádření opisem, pomocí typických znaků (Až bude růst nade mnou tráva (= až zemřu) Bezruč) eufemismus - zjemnění výrazu (zesnul, odešel) hyperbola - nadsázka, zveličení výrazu (stokrát děkuji, tisíckrát vás líbám; les komínů) oxymóron - spojení slov protichůdného významu, kontrast, zdánlivá nelogičnost (chodí jako živá mrtvola, mrtvé milenky cit, zbortěné harfy tón Mácha) ironie - využití slov v opačném významu (oslí uši právě dobře ke koruně sluší Havlíček) sarkasmus - zesílená ironie (… a tak dostal Halfar místo ( = hrob sebevraha) Bezruč) alegorie (jinotaj) - utajení skutečného obsahu, např. v bajkách
Literární dílo má - obsah - formu
2. zvukové prostředky: rytmus, rým eufonie (libozvučnost) - příjemné uspořádání zvuků v projevu (V mlhách stříbrných měsíčních paprsků taví se sníh Toman) onomatopoie (zvukomalba) - napodobení zvuku slovy (Na topole podle skal zelený mužík zatleskal Erben, Řinčí řetězů hřmot Mácha) paronomázie - opakování stejných hlásek ve slovech stejného základu (Slavme slavně slávu Slávů slavných Kollár) zvukosled - pravidelné opakování stejných hlásek ve verši (Tyčinky v tichých a bílých liliích ve světle zeleném světle zeleně Biebl)
Forma = způsob, jak je dílo ztvárněno
Uspořádání témat: 1. v čase - princip: a) chronologický – posloupný, v „přirozeném“ čase (kronikářská kompozice) b) retrospektivní – se zpětným pohledem (východisko = závěrečný stav+ zpětné vysvětlení) c) prolínání přítomnosti a minulosti d) volného řazení (koláže) časových úseků e) rámcová kompozice, která odvíjí příběhy z jednoho úvodního (např. Pohádky tisíce a jedné noci, G. Boccaccio – Dekameron) 2. v prostoru – místní souvislosti (prostředí) se uplatní zejména v popisných partiích
Tematika literárního díla ???
Syžet = způsob uspořádání tematických složek epického nebo dramatického díla - konkrétní kompoziční jednota děje, postav a prostředí - v syžetu dochází k osobitému ozvláštnění těch nebo oněch složek podle autorského záměru a požadavků žánru (např. v dobrodružném románu se dostává do popředí napínavě probíhající děj, psychologická próza se soustřeďuje na niterné konflikty postav).
4. textové prostředky - styl vyprávěcí, popisný, charakterizační, úvahový; monolog, dialog; autorská řeč, řeč postav (přímá, polopřímá, nevlastní přímá)
c) figury - zvláštní obraty větné stavby, zdůrazňující myšlenku opakování slov: ve větě, verši = epizeuxis (Utichly továrny, utichly ulice Wolker) na začátku veršů = anafora (Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil na břehu řeky Svratky roste nízká tráva Nezval) na konci veršů = epifora (Co to máš na té tkaničce, na krku na té tkaničce? Erben)
Spojování témat: 1. těsné – mezi tématy je vztah příčiny a následku 2. volné – založené na nepodstatných souvislostech 3. asociací – zvláštní typ volného spojení; volný, ničím nerušený tok obraznosti 4. koláž – nejvolnější spojení prvků, klademe je prostě vedle sebe
3) Jazyk 1. útvary jazyka - spisovná čeština + útvary hovorové a nespisovné (obecná čeština, nářečí, slang, …)
Fabule = příčinně a časově za sebou uspořádaný sled příhod a událostí, o nichž se vypravuje - fabulovat = vyprávět, vytvářet, vymýšlet si příběh - je materiálovým východiskem syžetu
3. stylové rozvrstvení slovní zásoby - slova stylově neutrální x stylově zabarvená (eufemismy, archaismy, historismy, poetismy, …)
Typy témat: 1. Celkové téma – námět - 2. Hlavní téma 3. Vedlejší téma - četná témata bývají užívána v románech Téma = souhrn jednotlivých motivů, vyšší kompoziční celek Epizoda = označení pro vedlejší (uzavřený) děj Motiv = nejmenší prvek tematické výstavby
Obsah = to, co je v díle ztvárněno, souhrn všech skutečností, představ a idejí, o nichž text vypovídá - pojmu používáme také při výčtu a uspořádání témat (např. obsah knihy)
Tři složky struktury uměleckého díla: 1) tematika – soubor témat, jevů uvedených v díle 2) kompozice – způsob řazení a spojení témat 3) jazyk – zde především ve funkci umělecké
1) Tematika - tématem (předmětem zobrazení) mohou být nejrůznější věci, lidé, (duševní) stavy, myšlenky, děje, prostředí apod.
6. pojmenování a) přímá básnický přívlastek (epiteton), e. konstans (označuje stálou vlastnost) - bílý sníh, e. ornans (ozdobný) - růžový večer (Mácha) přirovnání - oči jako dva pecny, slzy co perly, rychlejší tebe (než ty) paralelismus - dva jevy postaveny vedle sebe (Uměl jsem jedním tahem tvoje ruce - holubici, zobající na psacím stroji…Florian) antiteze - přirovnání protikladem (teze: odněkud kůň vyjíždí popření: on nevyjíždí přirovnání: on větrem letí (= jako vítr) (Čelakovský)
5. syntaktické prostředky - využití různých druhů vět, vyjadřování slovesné a jmenné, slovosled
2) Kompozice - způsob uspořádání a spojování jednotlivých tematických prvků
b) nepřímá (obrazná) = tropy metafora - přenesení pojmenování na základě podobnosti (bledá tvář luny Mácha) personifikace (zosobnění) - lidské vlastnosti a činy se přenášejí na neživé objekty (o lásce šeptal tichý mech Mácha) metonymie - přenesení pojmenování na základě věcné spojitosti (celé město klečelo na kolenou, posloucháme Mozarta (= jeho hudbu)) synekdocha - druh metonymie, spojitost kvantitativní, část označena celkem a naopak (A v létě tyčí se tu kukuřičná zrna (= klasy) Nezval) perifráze - rozvedená synekdocha, vyjádření opisem, pomocí typických znaků (Až bude růst nade mnou tráva (= až zemřu) Bezruč) eufemismus - zjemnění výrazu (zesnul, odešel) hyperbola - nadsázka, zveličení výrazu (stokrát děkuji, tisíckrát vás líbám; les komínů) oxymóron - spojení slov protichůdného významu, kontrast, zdánlivá nelogičnost (chodí jako živá mrtvola, mrtvé milenky cit, zbortěné harfy tón Mácha) ironie - využití slov v opačném významu (oslí uši právě dobře ke koruně sluší Havlíček) sarkasmus - zesílená ironie (… a tak dostal Halfar místo ( = hrob sebevraha) Bezruč) alegorie (jinotaj) - utajení skutečného obsahu, např. v bajkách
Literární dílo má - obsah - formu
2. zvukové prostředky: rytmus, rým eufonie (libozvučnost) - příjemné uspořádání zvuků v projevu (V mlhách stříbrných měsíčních paprsků taví se sníh Toman) onomatopoie (zvukomalba) - napodobení zvuku slovy (Na topole podle skal zelený mužík zatleskal Erben, Řinčí řetězů hřmot Mácha) paronomázie - opakování stejných hlásek ve slovech stejného základu (Slavme slavně slávu Slávů slavných Kollár) zvukosled - pravidelné opakování stejných hlásek ve verši (Tyčinky v tichých a bílých liliích ve světle zeleném světle zeleně Biebl)
Forma = způsob, jak je dílo ztvárněno
Uspořádání témat: 1. v čase - princip: a) chronologický – posloupný, v „přirozeném“ čase (kronikářská kompozice) b) retrospektivní – se zpětným pohledem (východisko = závěrečný stav+ zpětné vysvětlení) c) prolínání přítomnosti a minulosti d) volného řazení (koláže) časových úseků e) rámcová kompozice, která odvíjí příběhy z jednoho úvodního (např. Pohádky tisíce a jedné noci, G. Boccaccio – Dekameron) 2. v prostoru – místní souvislosti (prostředí) se uplatní zejména v popisných partiích
Typy témat literárního díla ???
Syžet = způsob uspořádání tematických složek epického nebo dramatického díla - konkrétní kompoziční jednota děje, postav a prostředí - v syžetu dochází k osobitému ozvláštnění těch nebo oněch složek podle autorského záměru a požadavků žánru (např. v dobrodružném románu se dostává do popředí napínavě probíhající děj, psychologická próza se soustřeďuje na niterné konflikty postav).
4. textové prostředky - styl vyprávěcí, popisný, charakterizační, úvahový; monolog, dialog; autorská řeč, řeč postav (přímá, polopřímá, nevlastní přímá)
c) figury - zvláštní obraty větné stavby, zdůrazňující myšlenku opakování slov: ve větě, verši = epizeuxis (Utichly továrny, utichly ulice Wolker) na začátku veršů = anafora (Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil na břehu řeky Svratky roste nízká tráva Nezval) na konci veršů = epifora (Co to máš na té tkaničce, na krku na té tkaničce? Erben)
Spojování témat: 1. těsné – mezi tématy je vztah příčiny a následku 2. volné – založené na nepodstatných souvislostech 3. asociací – zvláštní typ volného spojení; volný, ničím nerušený tok obraznosti 4. koláž – nejvolnější spojení prvků, klademe je prostě vedle sebe
3) Jazyk 1. útvary jazyka - spisovná čeština + útvary hovorové a nespisovné (obecná čeština, nářečí, slang, …)
Fabule = příčinně a časově za sebou uspořádaný sled příhod a událostí, o nichž se vypravuje - fabulovat = vyprávět, vytvářet, vymýšlet si příběh - je materiálovým východiskem syžetu
3. stylové rozvrstvení slovní zásoby - slova stylově neutrální x stylově zabarvená (eufemismy, archaismy, historismy, poetismy, …)
Typy témat: 1. Celkové téma – námět - 2. Hlavní téma 3. Vedlejší téma - četná témata bývají užívána v románech Téma = souhrn jednotlivých motivů, vyšší kompoziční celek Epizoda = označení pro vedlejší (uzavřený) děj Motiv = nejmenší prvek tematické výstavby
Obsah = to, co je v díle ztvárněno, souhrn všech skutečností, představ a idejí, o nichž text vypovídá - pojmu používáme také při výčtu a uspořádání témat (např. obsah knihy)
Tři složky struktury uměleckého díla: 1) tematika – soubor témat, jevů uvedených v díle 2) kompozice – způsob řazení a spojení témat 3) jazyk – zde především ve funkci umělecké
1) Tematika - tématem (předmětem zobrazení) mohou být nejrůznější věci, lidé, (duševní) stavy, myšlenky, děje, prostředí apod.
6. pojmenování a) přímá básnický přívlastek (epiteton), e. konstans (označuje stálou vlastnost) - bílý sníh, e. ornans (ozdobný) - růžový večer (Mácha) přirovnání - oči jako dva pecny, slzy co perly, rychlejší tebe (než ty) paralelismus - dva jevy postaveny vedle sebe (Uměl jsem jedním tahem tvoje ruce - holubici, zobající na psacím stroji…Florian) antiteze - přirovnání protikladem (teze: odněkud kůň vyjíždí popření: on nevyjíždí přirovnání: on větrem letí (= jako vítr) (Čelakovský)
5. syntaktické prostředky - využití různých druhů vět, vyjadřování slovesné a jmenné, slovosled
2) Kompozice - způsob uspořádání a spojování jednotlivých tematických prvků
b) nepřímá (obrazná) = tropy metafora - přenesení pojmenování na základě podobnosti (bledá tvář luny Mácha) personifikace (zosobnění) - lidské vlastnosti a činy se přenášejí na neživé objekty (o lásce šeptal tichý mech Mácha) metonymie - přenesení pojmenování na základě věcné spojitosti (celé město klečelo na kolenou, posloucháme Mozarta (= jeho hudbu)) synekdocha - druh metonymie, spojitost kvantitativní, část označena celkem a naopak (A v létě tyčí se tu kukuřičná zrna (= klasy) Nezval) perifráze - rozvedená synekdocha, vyjádření opisem, pomocí typických znaků (Až bude růst nade mnou tráva (= až zemřu) Bezruč) eufemismus - zjemnění výrazu (zesnul, odešel) hyperbola - nadsázka, zveličení výrazu (stokrát děkuji, tisíckrát vás líbám; les komínů) oxymóron - spojení slov protichůdného významu, kontrast, zdánlivá nelogičnost (chodí jako živá mrtvola, mrtvé milenky cit, zbortěné harfy tón Mácha) ironie - využití slov v opačném významu (oslí uši právě dobře ke koruně sluší Havlíček) sarkasmus - zesílená ironie (… a tak dostal Halfar místo ( = hrob sebevraha) Bezruč) alegorie (jinotaj) - utajení skutečného obsahu, např. v bajkách
Literární dílo má - obsah - formu
2. zvukové prostředky: rytmus, rým eufonie (libozvučnost) - příjemné uspořádání zvuků v projevu (V mlhách stříbrných měsíčních paprsků taví se sníh Toman) onomatopoie (zvukomalba) - napodobení zvuku slovy (Na topole podle skal zelený mužík zatleskal Erben, Řinčí řetězů hřmot Mácha) paronomázie - opakování stejných hlásek ve slovech stejného základu (Slavme slavně slávu Slávů slavných Kollár) zvukosled - pravidelné opakování stejných hlásek ve verši (Tyčinky v tichých a bílých liliích ve světle zeleném světle zeleně Biebl)
Forma = způsob, jak je dílo ztvárněno
Uspořádání témat: 1. v čase - princip: a) chronologický – posloupný, v „přirozeném“ čase (kronikářská kompozice) b) retrospektivní – se zpětným pohledem (východisko = závěrečný stav+ zpětné vysvětlení) c) prolínání přítomnosti a minulosti d) volného řazení (koláže) časových úseků e) rámcová kompozice, která odvíjí příběhy z jednoho úvodního (např. Pohádky tisíce a jedné noci, G. Boccaccio – Dekameron) 2. v prostoru – místní souvislosti (prostředí) se uplatní zejména v popisných partiích
Kompozice literárního díla ???
Syžet = způsob uspořádání tematických složek epického nebo dramatického díla - konkrétní kompoziční jednota děje, postav a prostředí - v syžetu dochází k osobitému ozvláštnění těch nebo oněch složek podle autorského záměru a požadavků žánru (např. v dobrodružném románu se dostává do popředí napínavě probíhající děj, psychologická próza se soustřeďuje na niterné konflikty postav).
4. textové prostředky - styl vyprávěcí, popisný, charakterizační, úvahový; monolog, dialog; autorská řeč, řeč postav (přímá, polopřímá, nevlastní přímá)
c) figury - zvláštní obraty větné stavby, zdůrazňující myšlenku opakování slov: ve větě, verši = epizeuxis (Utichly továrny, utichly ulice Wolker) na začátku veršů = anafora (Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil na břehu řeky Svratky roste nízká tráva Nezval) na konci veršů = epifora (Co to máš na té tkaničce, na krku na té tkaničce? Erben)
Spojování témat: 1. těsné – mezi tématy je vztah příčiny a následku 2. volné – založené na nepodstatných souvislostech 3. asociací – zvláštní typ volného spojení; volný, ničím nerušený tok obraznosti 4. koláž – nejvolnější spojení prvků, klademe je prostě vedle sebe
3) Jazyk 1. útvary jazyka - spisovná čeština + útvary hovorové a nespisovné (obecná čeština, nářečí, slang, …)
Fabule = příčinně a časově za sebou uspořádaný sled příhod a událostí, o nichž se vypravuje - fabulovat = vyprávět, vytvářet, vymýšlet si příběh - je materiálovým východiskem syžetu
3. stylové rozvrstvení slovní zásoby - slova stylově neutrální x stylově zabarvená (eufemismy, archaismy, historismy, poetismy, …)
Typy témat: 1. Celkové téma – námět - 2. Hlavní téma 3. Vedlejší téma - četná témata bývají užívána v románech Téma = souhrn jednotlivých motivů, vyšší kompoziční celek Epizoda = označení pro vedlejší (uzavřený) děj Motiv = nejmenší prvek tematické výstavby
Obsah = to, co je v díle ztvárněno, souhrn všech skutečností, představ a idejí, o nichž text vypovídá - pojmu používáme také při výčtu a uspořádání témat (např. obsah knihy)
Tři složky struktury uměleckého díla: 1) tematika – soubor témat, jevů uvedených v díle 2) kompozice – způsob řazení a spojení témat 3) jazyk – zde především ve funkci umělecké
1) Tematika - tématem (předmětem zobrazení) mohou být nejrůznější věci, lidé, (duševní) stavy, myšlenky, děje, prostředí apod.
6. pojmenování a) přímá básnický přívlastek (epiteton), e. konstans (označuje stálou vlastnost) - bílý sníh, e. ornans (ozdobný) - růžový večer (Mácha) přirovnání - oči jako dva pecny, slzy co perly, rychlejší tebe (než ty) paralelismus - dva jevy postaveny vedle sebe (Uměl jsem jedním tahem tvoje ruce - holubici, zobající na psacím stroji…Florian) antiteze - přirovnání protikladem (teze: odněkud kůň vyjíždí popření: on nevyjíždí přirovnání: on větrem letí (= jako vítr) (Čelakovský)
5. syntaktické prostředky - využití různých druhů vět, vyjadřování slovesné a jmenné, slovosled
2) Kompozice - způsob uspořádání a spojování jednotlivých tematických prvků
b) nepřímá (obrazná) = tropy metafora - přenesení pojmenování na základě podobnosti (bledá tvář luny Mácha) personifikace (zosobnění) - lidské vlastnosti a činy se přenášejí na neživé objekty (o lásce šeptal tichý mech Mácha) metonymie - přenesení pojmenování na základě věcné spojitosti (celé město klečelo na kolenou, posloucháme Mozarta (= jeho hudbu)) synekdocha - druh metonymie, spojitost kvantitativní, část označena celkem a naopak (A v létě tyčí se tu kukuřičná zrna (= klasy) Nezval) perifráze - rozvedená synekdocha, vyjádření opisem, pomocí typických znaků (Až bude růst nade mnou tráva (= až zemřu) Bezruč) eufemismus - zjemnění výrazu (zesnul, odešel) hyperbola - nadsázka, zveličení výrazu (stokrát děkuji, tisíckrát vás líbám; les komínů) oxymóron - spojení slov protichůdného významu, kontrast, zdánlivá nelogičnost (chodí jako živá mrtvola, mrtvé milenky cit, zbortěné harfy tón Mácha) ironie - využití slov v opačném významu (oslí uši právě dobře ke koruně sluší Havlíček) sarkasmus - zesílená ironie (… a tak dostal Halfar místo ( = hrob sebevraha) Bezruč) alegorie (jinotaj) - utajení skutečného obsahu, např. v bajkách
Literární dílo má - obsah - formu
2. zvukové prostředky: rytmus, rým eufonie (libozvučnost) - příjemné uspořádání zvuků v projevu (V mlhách stříbrných měsíčních paprsků taví se sníh Toman) onomatopoie (zvukomalba) - napodobení zvuku slovy (Na topole podle skal zelený mužík zatleskal Erben, Řinčí řetězů hřmot Mácha) paronomázie - opakování stejných hlásek ve slovech stejného základu (Slavme slavně slávu Slávů slavných Kollár) zvukosled - pravidelné opakování stejných hlásek ve verši (Tyčinky v tichých a bílých liliích ve světle zeleném světle zeleně Biebl)
Forma = způsob, jak je dílo ztvárněno
Uspořádání témat: 1. v čase - princip: a) chronologický – posloupný, v „přirozeném“ čase (kronikářská kompozice) b) retrospektivní – se zpětným pohledem (východisko = závěrečný stav+ zpětné vysvětlení) c) prolínání přítomnosti a minulosti d) volného řazení (koláže) časových úseků e) rámcová kompozice, která odvíjí příběhy z jednoho úvodního (např. Pohádky tisíce a jedné noci, G. Boccaccio – Dekameron) 2. v prostoru – místní souvislosti (prostředí) se uplatní zejména v popisných partiích
Uspořádání témat literárního díla ???
Syžet = způsob uspořádání tematických složek epického nebo dramatického díla - konkrétní kompoziční jednota děje, postav a prostředí - v syžetu dochází k osobitému ozvláštnění těch nebo oněch složek podle autorského záměru a požadavků žánru (např. v dobrodružném románu se dostává do popředí napínavě probíhající děj, psychologická próza se soustřeďuje na niterné konflikty postav).
4. textové prostředky - styl vyprávěcí, popisný, charakterizační, úvahový; monolog, dialog; autorská řeč, řeč postav (přímá, polopřímá, nevlastní přímá)
c) figury - zvláštní obraty větné stavby, zdůrazňující myšlenku opakování slov: ve větě, verši = epizeuxis (Utichly továrny, utichly ulice Wolker) na začátku veršů = anafora (Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil na břehu řeky Svratky roste nízká tráva Nezval) na konci veršů = epifora (Co to máš na té tkaničce, na krku na té tkaničce? Erben)
Spojování témat: 1. těsné – mezi tématy je vztah příčiny a následku 2. volné – založené na nepodstatných souvislostech 3. asociací – zvláštní typ volného spojení; volný, ničím nerušený tok obraznosti 4. koláž – nejvolnější spojení prvků, klademe je prostě vedle sebe
3) Jazyk 1. útvary jazyka - spisovná čeština + útvary hovorové a nespisovné (obecná čeština, nářečí, slang, …)
Fabule = příčinně a časově za sebou uspořádaný sled příhod a událostí, o nichž se vypravuje - fabulovat = vyprávět, vytvářet, vymýšlet si příběh - je materiálovým východiskem syžetu
3. stylové rozvrstvení slovní zásoby - slova stylově neutrální x stylově zabarvená (eufemismy, archaismy, historismy, poetismy, …)
Typy témat: 1. Celkové téma – námět - 2. Hlavní téma 3. Vedlejší téma - četná témata bývají užívána v románech Téma = souhrn jednotlivých motivů, vyšší kompoziční celek Epizoda = označení pro vedlejší (uzavřený) děj Motiv = nejmenší prvek tematické výstavby
Obsah = to, co je v díle ztvárněno, souhrn všech skutečností, představ a idejí, o nichž text vypovídá - pojmu používáme také při výčtu a uspořádání témat (např. obsah knihy)
Tři složky struktury uměleckého díla: 1) tematika – soubor témat, jevů uvedených v díle 2) kompozice – způsob řazení a spojení témat 3) jazyk – zde především ve funkci umělecké
1) Tematika - tématem (předmětem zobrazení) mohou být nejrůznější věci, lidé, (duševní) stavy, myšlenky, děje, prostředí apod.
6. pojmenování a) přímá básnický přívlastek (epiteton), e. konstans (označuje stálou vlastnost) - bílý sníh, e. ornans (ozdobný) - růžový večer (Mácha) přirovnání - oči jako dva pecny, slzy co perly, rychlejší tebe (než ty) paralelismus - dva jevy postaveny vedle sebe (Uměl jsem jedním tahem tvoje ruce - holubici, zobající na psacím stroji…Florian) antiteze - přirovnání protikladem (teze: odněkud kůň vyjíždí popření: on nevyjíždí přirovnání: on větrem letí (= jako vítr) (Čelakovský)
5. syntaktické prostředky - využití různých druhů vět, vyjadřování slovesné a jmenné, slovosled
2) Kompozice - způsob uspořádání a spojování jednotlivých tematických prvků
b) nepřímá (obrazná) = tropy metafora - přenesení pojmenování na základě podobnosti (bledá tvář luny Mácha) personifikace (zosobnění) - lidské vlastnosti a činy se přenášejí na neživé objekty (o lásce šeptal tichý mech Mácha) metonymie - přenesení pojmenování na základě věcné spojitosti (celé město klečelo na kolenou, posloucháme Mozarta (= jeho hudbu)) synekdocha - druh metonymie, spojitost kvantitativní, část označena celkem a naopak (A v létě tyčí se tu kukuřičná zrna (= klasy) Nezval) perifráze - rozvedená synekdocha, vyjádření opisem, pomocí typických znaků (Až bude růst nade mnou tráva (= až zemřu) Bezruč) eufemismus - zjemnění výrazu (zesnul, odešel) hyperbola - nadsázka, zveličení výrazu (stokrát děkuji, tisíckrát vás líbám; les komínů) oxymóron - spojení slov protichůdného významu, kontrast, zdánlivá nelogičnost (chodí jako živá mrtvola, mrtvé milenky cit, zbortěné harfy tón Mácha) ironie - využití slov v opačném významu (oslí uši právě dobře ke koruně sluší Havlíček) sarkasmus - zesílená ironie (… a tak dostal Halfar místo ( = hrob sebevraha) Bezruč) alegorie (jinotaj) - utajení skutečného obsahu, např. v bajkách
Literární dílo má - obsah - formu
2. zvukové prostředky: rytmus, rým eufonie (libozvučnost) - příjemné uspořádání zvuků v projevu (V mlhách stříbrných měsíčních paprsků taví se sníh Toman) onomatopoie (zvukomalba) - napodobení zvuku slovy (Na topole podle skal zelený mužík zatleskal Erben, Řinčí řetězů hřmot Mácha) paronomázie - opakování stejných hlásek ve slovech stejného základu (Slavme slavně slávu Slávů slavných Kollár) zvukosled - pravidelné opakování stejných hlásek ve verši (Tyčinky v tichých a bílých liliích ve světle zeleném světle zeleně Biebl)
Forma = způsob, jak je dílo ztvárněno
Uspořádání témat: 1. v čase - princip: a) chronologický – posloupný, v „přirozeném“ čase (kronikářská kompozice) b) retrospektivní – se zpětným pohledem (východisko = závěrečný stav+ zpětné vysvětlení) c) prolínání přítomnosti a minulosti d) volného řazení (koláže) časových úseků e) rámcová kompozice, která odvíjí příběhy z jednoho úvodního (např. Pohádky tisíce a jedné noci, G. Boccaccio – Dekameron) 2. v prostoru – místní souvislosti (prostředí) se uplatní zejména v popisných partiích
Spojování témat literárního díla ???
Syžet = způsob uspořádání tematických složek epického nebo dramatického díla - konkrétní kompoziční jednota děje, postav a prostředí - v syžetu dochází k osobitému ozvláštnění těch nebo oněch složek podle autorského záměru a požadavků žánru (např. v dobrodružném románu se dostává do popředí napínavě probíhající děj, psychologická próza se soustřeďuje na niterné konflikty postav).
4. textové prostředky - styl vyprávěcí, popisný, charakterizační, úvahový; monolog, dialog; autorská řeč, řeč postav (přímá, polopřímá, nevlastní přímá)
c) figury - zvláštní obraty větné stavby, zdůrazňující myšlenku opakování slov: ve větě, verši = epizeuxis (Utichly továrny, utichly ulice Wolker) na začátku veršů = anafora (Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil na břehu řeky Svratky roste nízká tráva Nezval) na konci veršů = epifora (Co to máš na té tkaničce, na krku na té tkaničce? Erben)
Spojování témat: 1. těsné – mezi tématy je vztah příčiny a následku 2. volné – založené na nepodstatných souvislostech 3. asociací – zvláštní typ volného spojení; volný, ničím nerušený tok obraznosti 4. koláž – nejvolnější spojení prvků, klademe je prostě vedle sebe
3) Jazyk 1. útvary jazyka - spisovná čeština + útvary hovorové a nespisovné (obecná čeština, nářečí, slang, …)
Fabule = příčinně a časově za sebou uspořádaný sled příhod a událostí, o nichž se vypravuje - fabulovat = vyprávět, vytvářet, vymýšlet si příběh - je materiálovým východiskem syžetu
3. stylové rozvrstvení slovní zásoby - slova stylově neutrální x stylově zabarvená (eufemismy, archaismy, historismy, poetismy, …)
Typy témat: 1. Celkové téma – námět - 2. Hlavní téma 3. Vedlejší téma - četná témata bývají užívána v románech Téma = souhrn jednotlivých motivů, vyšší kompoziční celek Epizoda = označení pro vedlejší (uzavřený) děj Motiv = nejmenší prvek tematické výstavby
Obsah = to, co je v díle ztvárněno, souhrn všech skutečností, představ a idejí, o nichž text vypovídá - pojmu používáme také při výčtu a uspořádání témat (např. obsah knihy)
Tři složky struktury uměleckého díla: 1) tematika – soubor témat, jevů uvedených v díle 2) kompozice – způsob řazení a spojení témat 3) jazyk – zde především ve funkci umělecké
1) Tematika - tématem (předmětem zobrazení) mohou být nejrůznější věci, lidé, (duševní) stavy, myšlenky, děje, prostředí apod.
6. pojmenování a) přímá básnický přívlastek (epiteton), e. konstans (označuje stálou vlastnost) - bílý sníh, e. ornans (ozdobný) - růžový večer (Mácha) přirovnání - oči jako dva pecny, slzy co perly, rychlejší tebe (než ty) paralelismus - dva jevy postaveny vedle sebe (Uměl jsem jedním tahem tvoje ruce - holubici, zobající na psacím stroji…Florian) antiteze - přirovnání protikladem (teze: odněkud kůň vyjíždí popření: on nevyjíždí přirovnání: on větrem letí (= jako vítr) (Čelakovský)
5. syntaktické prostředky - využití různých druhů vět, vyjadřování slovesné a jmenné, slovosled
2) Kompozice - způsob uspořádání a spojování jednotlivých tematických prvků
b) nepřímá (obrazná) = tropy metafora - přenesení pojmenování na základě podobnosti (bledá tvář luny Mácha) personifikace (zosobnění) - lidské vlastnosti a činy se přenášejí na neživé objekty (o lásce šeptal tichý mech Mácha) metonymie - přenesení pojmenování na základě věcné spojitosti (celé město klečelo na kolenou, posloucháme Mozarta (= jeho hudbu)) synekdocha - druh metonymie, spojitost kvantitativní, část označena celkem a naopak (A v létě tyčí se tu kukuřičná zrna (= klasy) Nezval) perifráze - rozvedená synekdocha, vyjádření opisem, pomocí typických znaků (Až bude růst nade mnou tráva (= až zemřu) Bezruč) eufemismus - zjemnění výrazu (zesnul, odešel) hyperbola - nadsázka, zveličení výrazu (stokrát děkuji, tisíckrát vás líbám; les komínů) oxymóron - spojení slov protichůdného významu, kontrast, zdánlivá nelogičnost (chodí jako živá mrtvola, mrtvé milenky cit, zbortěné harfy tón Mácha) ironie - využití slov v opačném významu (oslí uši právě dobře ke koruně sluší Havlíček) sarkasmus - zesílená ironie (… a tak dostal Halfar místo ( = hrob sebevraha) Bezruč) alegorie (jinotaj) - utajení skutečného obsahu, např. v bajkách
Literární dílo má - obsah - formu
2. zvukové prostředky: rytmus, rým eufonie (libozvučnost) - příjemné uspořádání zvuků v projevu (V mlhách stříbrných měsíčních paprsků taví se sníh Toman) onomatopoie (zvukomalba) - napodobení zvuku slovy (Na topole podle skal zelený mužík zatleskal Erben, Řinčí řetězů hřmot Mácha) paronomázie - opakování stejných hlásek ve slovech stejného základu (Slavme slavně slávu Slávů slavných Kollár) zvukosled - pravidelné opakování stejných hlásek ve verši (Tyčinky v tichých a bílých liliích ve světle zeleném světle zeleně Biebl)
Forma = způsob, jak je dílo ztvárněno
Uspořádání témat: 1. v čase - princip: a) chronologický – posloupný, v „přirozeném“ čase (kronikářská kompozice) b) retrospektivní – se zpětným pohledem (východisko = závěrečný stav+ zpětné vysvětlení) c) prolínání přítomnosti a minulosti d) volného řazení (koláže) časových úseků e) rámcová kompozice, která odvíjí příběhy z jednoho úvodního (např. Pohádky tisíce a jedné noci, G. Boccaccio – Dekameron) 2. v prostoru – místní souvislosti (prostředí) se uplatní zejména v popisných partiích
Fabule ???
Syžet = způsob uspořádání tematických složek epického nebo dramatického díla - konkrétní kompoziční jednota děje, postav a prostředí - v syžetu dochází k osobitému ozvláštnění těch nebo oněch složek podle autorského záměru a požadavků žánru (např. v dobrodružném románu se dostává do popředí napínavě probíhající děj, psychologická próza se soustřeďuje na niterné konflikty postav).
4. textové prostředky - styl vyprávěcí, popisný, charakterizační, úvahový; monolog, dialog; autorská řeč, řeč postav (přímá, polopřímá, nevlastní přímá)
c) figury - zvláštní obraty větné stavby, zdůrazňující myšlenku opakování slov: ve větě, verši = epizeuxis (Utichly továrny, utichly ulice Wolker) na začátku veršů = anafora (Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil na břehu řeky Svratky roste nízká tráva Nezval) na konci veršů = epifora (Co to máš na té tkaničce, na krku na té tkaničce? Erben)
Spojování témat: 1. těsné – mezi tématy je vztah příčiny a následku 2. volné – založené na nepodstatných souvislostech 3. asociací – zvláštní typ volného spojení; volný, ničím nerušený tok obraznosti 4. koláž – nejvolnější spojení prvků, klademe je prostě vedle sebe
3) Jazyk 1. útvary jazyka - spisovná čeština + útvary hovorové a nespisovné (obecná čeština, nářečí, slang, …)
Fabule = příčinně a časově za sebou uspořádaný sled příhod a událostí, o nichž se vypravuje - fabulovat = vyprávět, vytvářet, vymýšlet si příběh - je materiálovým východiskem syžetu
3. stylové rozvrstvení slovní zásoby - slova stylově neutrální x stylově zabarvená (eufemismy, archaismy, historismy, poetismy, …)
Typy témat: 1. Celkové téma – námět - 2. Hlavní téma 3. Vedlejší téma - četná témata bývají užívána v románech Téma = souhrn jednotlivých motivů, vyšší kompoziční celek Epizoda = označení pro vedlejší (uzavřený) děj Motiv = nejmenší prvek tematické výstavby
Obsah = to, co je v díle ztvárněno, souhrn všech skutečností, představ a idejí, o nichž text vypovídá - pojmu používáme také při výčtu a uspořádání témat (např. obsah knihy)
Tři složky struktury uměleckého díla: 1) tematika – soubor témat, jevů uvedených v díle 2) kompozice – způsob řazení a spojení témat 3) jazyk – zde především ve funkci umělecké
1) Tematika - tématem (předmětem zobrazení) mohou být nejrůznější věci, lidé, (duševní) stavy, myšlenky, děje, prostředí apod.
6. pojmenování a) přímá básnický přívlastek (epiteton), e. konstans (označuje stálou vlastnost) - bílý sníh, e. ornans (ozdobný) - růžový večer (Mácha) přirovnání - oči jako dva pecny, slzy co perly, rychlejší tebe (než ty) paralelismus - dva jevy postaveny vedle sebe (Uměl jsem jedním tahem tvoje ruce - holubici, zobající na psacím stroji…Florian) antiteze - přirovnání protikladem (teze: odněkud kůň vyjíždí popření: on nevyjíždí přirovnání: on větrem letí (= jako vítr) (Čelakovský)
5. syntaktické prostředky - využití různých druhů vět, vyjadřování slovesné a jmenné, slovosled
2) Kompozice - způsob uspořádání a spojování jednotlivých tematických prvků
b) nepřímá (obrazná) = tropy metafora - přenesení pojmenování na základě podobnosti (bledá tvář luny Mácha) personifikace (zosobnění) - lidské vlastnosti a činy se přenášejí na neživé objekty (o lásce šeptal tichý mech Mácha) metonymie - přenesení pojmenování na základě věcné spojitosti (celé město klečelo na kolenou, posloucháme Mozarta (= jeho hudbu)) synekdocha - druh metonymie, spojitost kvantitativní, část označena celkem a naopak (A v létě tyčí se tu kukuřičná zrna (= klasy) Nezval) perifráze - rozvedená synekdocha, vyjádření opisem, pomocí typických znaků (Až bude růst nade mnou tráva (= až zemřu) Bezruč) eufemismus - zjemnění výrazu (zesnul, odešel) hyperbola - nadsázka, zveličení výrazu (stokrát děkuji, tisíckrát vás líbám; les komínů) oxymóron - spojení slov protichůdného významu, kontrast, zdánlivá nelogičnost (chodí jako živá mrtvola, mrtvé milenky cit, zbortěné harfy tón Mácha) ironie - využití slov v opačném významu (oslí uši právě dobře ke koruně sluší Havlíček) sarkasmus - zesílená ironie (… a tak dostal Halfar místo ( = hrob sebevraha) Bezruč) alegorie (jinotaj) - utajení skutečného obsahu, např. v bajkách
Literární dílo má - obsah - formu
2. zvukové prostředky: rytmus, rým eufonie (libozvučnost) - příjemné uspořádání zvuků v projevu (V mlhách stříbrných měsíčních paprsků taví se sníh Toman) onomatopoie (zvukomalba) - napodobení zvuku slovy (Na topole podle skal zelený mužík zatleskal Erben, Řinčí řetězů hřmot Mácha) paronomázie - opakování stejných hlásek ve slovech stejného základu (Slavme slavně slávu Slávů slavných Kollár) zvukosled - pravidelné opakování stejných hlásek ve verši (Tyčinky v tichých a bílých liliích ve světle zeleném světle zeleně Biebl)
Forma = způsob, jak je dílo ztvárněno
Uspořádání témat: 1. v čase - princip: a) chronologický – posloupný, v „přirozeném“ čase (kronikářská kompozice) b) retrospektivní – se zpětným pohledem (východisko = závěrečný stav+ zpětné vysvětlení) c) prolínání přítomnosti a minulosti d) volného řazení (koláže) časových úseků e) rámcová kompozice, která odvíjí příběhy z jednoho úvodního (např. Pohádky tisíce a jedné noci, G. Boccaccio – Dekameron) 2. v prostoru – místní souvislosti (prostředí) se uplatní zejména v popisných partiích
Syžet ???
Syžet = způsob uspořádání tematických složek epického nebo dramatického díla - konkrétní kompoziční jednota děje, postav a prostředí - v syžetu dochází k osobitému ozvláštnění těch nebo oněch složek podle autorského záměru a požadavků žánru (např. v dobrodružném románu se dostává do popředí napínavě probíhající děj, psychologická próza se soustřeďuje na niterné konflikty postav).
4. textové prostředky - styl vyprávěcí, popisný, charakterizační, úvahový; monolog, dialog; autorská řeč, řeč postav (přímá, polopřímá, nevlastní přímá)
c) figury - zvláštní obraty větné stavby, zdůrazňující myšlenku opakování slov: ve větě, verši = epizeuxis (Utichly továrny, utichly ulice Wolker) na začátku veršů = anafora (Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil na břehu řeky Svratky roste nízká tráva Nezval) na konci veršů = epifora (Co to máš na té tkaničce, na krku na té tkaničce? Erben)
Spojování témat: 1. těsné – mezi tématy je vztah příčiny a následku 2. volné – založené na nepodstatných souvislostech 3. asociací – zvláštní typ volného spojení; volný, ničím nerušený tok obraznosti 4. koláž – nejvolnější spojení prvků, klademe je prostě vedle sebe
3) Jazyk 1. útvary jazyka - spisovná čeština + útvary hovorové a nespisovné (obecná čeština, nářečí, slang, …)
Fabule = příčinně a časově za sebou uspořádaný sled příhod a událostí, o nichž se vypravuje - fabulovat = vyprávět, vytvářet, vymýšlet si příběh - je materiálovým východiskem syžetu
3. stylové rozvrstvení slovní zásoby - slova stylově neutrální x stylově zabarvená (eufemismy, archaismy, historismy, poetismy, …)
Typy témat: 1. Celkové téma – námět - 2. Hlavní téma 3. Vedlejší téma - četná témata bývají užívána v románech Téma = souhrn jednotlivých motivů, vyšší kompoziční celek Epizoda = označení pro vedlejší (uzavřený) děj Motiv = nejmenší prvek tematické výstavby
Obsah = to, co je v díle ztvárněno, souhrn všech skutečností, představ a idejí, o nichž text vypovídá - pojmu používáme také při výčtu a uspořádání témat (např. obsah knihy)
Tři složky struktury uměleckého díla: 1) tematika – soubor témat, jevů uvedených v díle 2) kompozice – způsob řazení a spojení témat 3) jazyk – zde především ve funkci umělecké
1) Tematika - tématem (předmětem zobrazení) mohou být nejrůznější věci, lidé, (duševní) stavy, myšlenky, děje, prostředí apod.
6. pojmenování a) přímá básnický přívlastek (epiteton), e. konstans (označuje stálou vlastnost) - bílý sníh, e. ornans (ozdobný) - růžový večer (Mácha) přirovnání - oči jako dva pecny, slzy co perly, rychlejší tebe (než ty) paralelismus - dva jevy postaveny vedle sebe (Uměl jsem jedním tahem tvoje ruce - holubici, zobající na psacím stroji…Florian) antiteze - přirovnání protikladem (teze: odněkud kůň vyjíždí popření: on nevyjíždí přirovnání: on větrem letí (= jako vítr) (Čelakovský)
5. syntaktické prostředky - využití různých druhů vět, vyjadřování slovesné a jmenné, slovosled
2) Kompozice - způsob uspořádání a spojování jednotlivých tematických prvků
b) nepřímá (obrazná) = tropy metafora - přenesení pojmenování na základě podobnosti (bledá tvář luny Mácha) personifikace (zosobnění) - lidské vlastnosti a činy se přenášejí na neživé objekty (o lásce šeptal tichý mech Mácha) metonymie - přenesení pojmenování na základě věcné spojitosti (celé město klečelo na kolenou, posloucháme Mozarta (= jeho hudbu)) synekdocha - druh metonymie, spojitost kvantitativní, část označena celkem a naopak (A v létě tyčí se tu kukuřičná zrna (= klasy) Nezval) perifráze - rozvedená synekdocha, vyjádření opisem, pomocí typických znaků (Až bude růst nade mnou tráva (= až zemřu) Bezruč) eufemismus - zjemnění výrazu (zesnul, odešel) hyperbola - nadsázka, zveličení výrazu (stokrát děkuji, tisíckrát vás líbám; les komínů) oxymóron - spojení slov protichůdného významu, kontrast, zdánlivá nelogičnost (chodí jako živá mrtvola, mrtvé milenky cit, zbortěné harfy tón Mácha) ironie - využití slov v opačném významu (oslí uši právě dobře ke koruně sluší Havlíček) sarkasmus - zesílená ironie (… a tak dostal Halfar místo ( = hrob sebevraha) Bezruč) alegorie (jinotaj) - utajení skutečného obsahu, např. v bajkách
Literární dílo má - obsah - formu
2. zvukové prostředky: rytmus, rým eufonie (libozvučnost) - příjemné uspořádání zvuků v projevu (V mlhách stříbrných měsíčních paprsků taví se sníh Toman) onomatopoie (zvukomalba) - napodobení zvuku slovy (Na topole podle skal zelený mužík zatleskal Erben, Řinčí řetězů hřmot Mácha) paronomázie - opakování stejných hlásek ve slovech stejného základu (Slavme slavně slávu Slávů slavných Kollár) zvukosled - pravidelné opakování stejných hlásek ve verši (Tyčinky v tichých a bílých liliích ve světle zeleném světle zeleně Biebl)
Forma = způsob, jak je dílo ztvárněno
Uspořádání témat: 1. v čase - princip: a) chronologický – posloupný, v „přirozeném“ čase (kronikářská kompozice) b) retrospektivní – se zpětným pohledem (východisko = závěrečný stav+ zpětné vysvětlení) c) prolínání přítomnosti a minulosti d) volného řazení (koláže) časových úseků e) rámcová kompozice, která odvíjí příběhy z jednoho úvodního (např. Pohádky tisíce a jedné noci, G. Boccaccio – Dekameron) 2. v prostoru – místní souvislosti (prostředí) se uplatní zejména v popisných partiích
Jazyk literárního díla ???
Syžet = způsob uspořádání tematických složek epického nebo dramatického díla - konkrétní kompoziční jednota děje, postav a prostředí - v syžetu dochází k osobitému ozvláštnění těch nebo oněch složek podle autorského záměru a požadavků žánru (např. v dobrodružném románu se dostává do popředí napínavě probíhající děj, psychologická próza se soustřeďuje na niterné konflikty postav).
4. textové prostředky - styl vyprávěcí, popisný, charakterizační, úvahový; monolog, dialog; autorská řeč, řeč postav (přímá, polopřímá, nevlastní přímá)
c) figury - zvláštní obraty větné stavby, zdůrazňující myšlenku opakování slov: ve větě, verši = epizeuxis (Utichly továrny, utichly ulice Wolker) na začátku veršů = anafora (Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil na břehu řeky Svratky roste nízká tráva Nezval) na konci veršů = epifora (Co to máš na té tkaničce, na krku na té tkaničce? Erben)
Spojování témat: 1. těsné – mezi tématy je vztah příčiny a následku 2. volné – založené na nepodstatných souvislostech 3. asociací – zvláštní typ volného spojení; volný, ničím nerušený tok obraznosti 4. koláž – nejvolnější spojení prvků, klademe je prostě vedle sebe
3) Jazyk 1. útvary jazyka - spisovná čeština + útvary hovorové a nespisovné (obecná čeština, nářečí, slang, …)
Fabule = příčinně a časově za sebou uspořádaný sled příhod a událostí, o nichž se vypravuje - fabulovat = vyprávět, vytvářet, vymýšlet si příběh - je materiálovým východiskem syžetu
3. stylové rozvrstvení slovní zásoby - slova stylově neutrální x stylově zabarvená (eufemismy, archaismy, historismy, poetismy, …)
Typy témat: 1. Celkové téma – námět - 2. Hlavní téma 3. Vedlejší téma - četná témata bývají užívána v románech Téma = souhrn jednotlivých motivů, vyšší kompoziční celek Epizoda = označení pro vedlejší (uzavřený) děj Motiv = nejmenší prvek tematické výstavby
Obsah = to, co je v díle ztvárněno, souhrn všech skutečností, představ a idejí, o nichž text vypovídá - pojmu používáme také při výčtu a uspořádání témat (např. obsah knihy)
Tři složky struktury uměleckého díla: 1) tematika – soubor témat, jevů uvedených v díle 2) kompozice – způsob řazení a spojení témat 3) jazyk – zde především ve funkci umělecké
1) Tematika - tématem (předmětem zobrazení) mohou být nejrůznější věci, lidé, (duševní) stavy, myšlenky, děje, prostředí apod.
6. pojmenování a) přímá básnický přívlastek (epiteton), e. konstans (označuje stálou vlastnost) - bílý sníh, e. ornans (ozdobný) - růžový večer (Mácha) přirovnání - oči jako dva pecny, slzy co perly, rychlejší tebe (než ty) paralelismus - dva jevy postaveny vedle sebe (Uměl jsem jedním tahem tvoje ruce - holubici, zobající na psacím stroji…Florian) antiteze - přirovnání protikladem (teze: odněkud kůň vyjíždí popření: on nevyjíždí přirovnání: on větrem letí (= jako vítr) (Čelakovský)
5. syntaktické prostředky - využití různých druhů vět, vyjadřování slovesné a jmenné, slovosled
2) Kompozice - způsob uspořádání a spojování jednotlivých tematických prvků
b) nepřímá (obrazná) = tropy metafora - přenesení pojmenování na základě podobnosti (bledá tvář luny Mácha) personifikace (zosobnění) - lidské vlastnosti a činy se přenášejí na neživé objekty (o lásce šeptal tichý mech Mácha) metonymie - přenesení pojmenování na základě věcné spojitosti (celé město klečelo na kolenou, posloucháme Mozarta (= jeho hudbu)) synekdocha - druh metonymie, spojitost kvantitativní, část označena celkem a naopak (A v létě tyčí se tu kukuřičná zrna (= klasy) Nezval) perifráze - rozvedená synekdocha, vyjádření opisem, pomocí typických znaků (Až bude růst nade mnou tráva (= až zemřu) Bezruč) eufemismus - zjemnění výrazu (zesnul, odešel) hyperbola - nadsázka, zveličení výrazu (stokrát děkuji, tisíckrát vás líbám; les komínů) oxymóron - spojení slov protichůdného významu, kontrast, zdánlivá nelogičnost (chodí jako živá mrtvola, mrtvé milenky cit, zbortěné harfy tón Mácha) ironie - využití slov v opačném významu (oslí uši právě dobře ke koruně sluší Havlíček) sarkasmus - zesílená ironie (… a tak dostal Halfar místo ( = hrob sebevraha) Bezruč) alegorie (jinotaj) - utajení skutečného obsahu, např. v bajkách
Literární dílo má - obsah - formu
2. zvukové prostředky: rytmus, rým eufonie (libozvučnost) - příjemné uspořádání zvuků v projevu (V mlhách stříbrných měsíčních paprsků taví se sníh Toman) onomatopoie (zvukomalba) - napodobení zvuku slovy (Na topole podle skal zelený mužík zatleskal Erben, Řinčí řetězů hřmot Mácha) paronomázie - opakování stejných hlásek ve slovech stejného základu (Slavme slavně slávu Slávů slavných Kollár) zvukosled - pravidelné opakování stejných hlásek ve verši (Tyčinky v tichých a bílých liliích ve světle zeleném světle zeleně Biebl)
Forma = způsob, jak je dílo ztvárněno
Uspořádání témat: 1. v čase - princip: a) chronologický – posloupný, v „přirozeném“ čase (kronikářská kompozice) b) retrospektivní – se zpětným pohledem (východisko = závěrečný stav+ zpětné vysvětlení) c) prolínání přítomnosti a minulosti d) volného řazení (koláže) časových úseků e) rámcová kompozice, která odvíjí příběhy z jednoho úvodního (např. Pohádky tisíce a jedné noci, G. Boccaccio – Dekameron) 2. v prostoru – místní souvislosti (prostředí) se uplatní zejména v popisných partiích
Zvukové prostředky literárního díla ???
Syžet = způsob uspořádání tematických složek epického nebo dramatického díla - konkrétní kompoziční jednota děje, postav a prostředí - v syžetu dochází k osobitému ozvláštnění těch nebo oněch složek podle autorského záměru a požadavků žánru (např. v dobrodružném románu se dostává do popředí napínavě probíhající děj, psychologická próza se soustřeďuje na niterné konflikty postav).
4. textové prostředky - styl vyprávěcí, popisný, charakterizační, úvahový; monolog, dialog; autorská řeč, řeč postav (přímá, polopřímá, nevlastní přímá)
c) figury - zvláštní obraty větné stavby, zdůrazňující myšlenku opakování slov: ve větě, verši = epizeuxis (Utichly továrny, utichly ulice Wolker) na začátku veršů = anafora (Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil na břehu řeky Svratky roste nízká tráva Nezval) na konci veršů = epifora (Co to máš na té tkaničce, na krku na té tkaničce? Erben)
Spojování témat: 1. těsné – mezi tématy je vztah příčiny a následku 2. volné – založené na nepodstatných souvislostech 3. asociací – zvláštní typ volného spojení; volný, ničím nerušený tok obraznosti 4. koláž – nejvolnější spojení prvků, klademe je prostě vedle sebe
3) Jazyk 1. útvary jazyka - spisovná čeština + útvary hovorové a nespisovné (obecná čeština, nářečí, slang, …)
Fabule = příčinně a časově za sebou uspořádaný sled příhod a událostí, o nichž se vypravuje - fabulovat = vyprávět, vytvářet, vymýšlet si příběh - je materiálovým východiskem syžetu
3. stylové rozvrstvení slovní zásoby - slova stylově neutrální x stylově zabarvená (eufemismy, archaismy, historismy, poetismy, …)
Typy témat: 1. Celkové téma – námět - 2. Hlavní téma 3. Vedlejší téma - četná témata bývají užívána v románech Téma = souhrn jednotlivých motivů, vyšší kompoziční celek Epizoda = označení pro vedlejší (uzavřený) děj Motiv = nejmenší prvek tematické výstavby
Obsah = to, co je v díle ztvárněno, souhrn všech skutečností, představ a idejí, o nichž text vypovídá - pojmu používáme také při výčtu a uspořádání témat (např. obsah knihy)
Tři složky struktury uměleckého díla: 1) tematika – soubor témat, jevů uvedených v díle 2) kompozice – způsob řazení a spojení témat 3) jazyk – zde především ve funkci umělecké
1) Tematika - tématem (předmětem zobrazení) mohou být nejrůznější věci, lidé, (duševní) stavy, myšlenky, děje, prostředí apod.
6. pojmenování a) přímá básnický přívlastek (epiteton), e. konstans (označuje stálou vlastnost) - bílý sníh, e. ornans (ozdobný) - růžový večer (Mácha) přirovnání - oči jako dva pecny, slzy co perly, rychlejší tebe (než ty) paralelismus - dva jevy postaveny vedle sebe (Uměl jsem jedním tahem tvoje ruce - holubici, zobající na psacím stroji…Florian) antiteze - přirovnání protikladem (teze: odněkud kůň vyjíždí popření: on nevyjíždí přirovnání: on větrem letí (= jako vítr) (Čelakovský)
5. syntaktické prostředky - využití různých druhů vět, vyjadřování slovesné a jmenné, slovosled
2) Kompozice - způsob uspořádání a spojování jednotlivých tematických prvků
b) nepřímá (obrazná) = tropy metafora - přenesení pojmenování na základě podobnosti (bledá tvář luny Mácha) personifikace (zosobnění) - lidské vlastnosti a činy se přenášejí na neživé objekty (o lásce šeptal tichý mech Mácha) metonymie - přenesení pojmenování na základě věcné spojitosti (celé město klečelo na kolenou, posloucháme Mozarta (= jeho hudbu)) synekdocha - druh metonymie, spojitost kvantitativní, část označena celkem a naopak (A v létě tyčí se tu kukuřičná zrna (= klasy) Nezval) perifráze - rozvedená synekdocha, vyjádření opisem, pomocí typických znaků (Až bude růst nade mnou tráva (= až zemřu) Bezruč) eufemismus - zjemnění výrazu (zesnul, odešel) hyperbola - nadsázka, zveličení výrazu (stokrát děkuji, tisíckrát vás líbám; les komínů) oxymóron - spojení slov protichůdného významu, kontrast, zdánlivá nelogičnost (chodí jako živá mrtvola, mrtvé milenky cit, zbortěné harfy tón Mácha) ironie - využití slov v opačném významu (oslí uši právě dobře ke koruně sluší Havlíček) sarkasmus - zesílená ironie (… a tak dostal Halfar místo ( = hrob sebevraha) Bezruč) alegorie (jinotaj) - utajení skutečného obsahu, např. v bajkách
Literární dílo má - obsah - formu
2. zvukové prostředky: rytmus, rým eufonie (libozvučnost) - příjemné uspořádání zvuků v projevu (V mlhách stříbrných měsíčních paprsků taví se sníh Toman) onomatopoie (zvukomalba) - napodobení zvuku slovy (Na topole podle skal zelený mužík zatleskal Erben, Řinčí řetězů hřmot Mácha) paronomázie - opakování stejných hlásek ve slovech stejného základu (Slavme slavně slávu Slávů slavných Kollár) zvukosled - pravidelné opakování stejných hlásek ve verši (Tyčinky v tichých a bílých liliích ve světle zeleném světle zeleně Biebl)
Forma = způsob, jak je dílo ztvárněno
Uspořádání témat: 1. v čase - princip: a) chronologický – posloupný, v „přirozeném“ čase (kronikářská kompozice) b) retrospektivní – se zpětným pohledem (východisko = závěrečný stav+ zpětné vysvětlení) c) prolínání přítomnosti a minulosti d) volného řazení (koláže) časových úseků e) rámcová kompozice, která odvíjí příběhy z jednoho úvodního (např. Pohádky tisíce a jedné noci, G. Boccaccio – Dekameron) 2. v prostoru – místní souvislosti (prostředí) se uplatní zejména v popisných partiích
Stylové rozvrstvení slovní zásoby literárního díla ???
Syžet = způsob uspořádání tematických složek epického nebo dramatického díla - konkrétní kompoziční jednota děje, postav a prostředí - v syžetu dochází k osobitému ozvláštnění těch nebo oněch složek podle autorského záměru a požadavků žánru (např. v dobrodružném románu se dostává do popředí napínavě probíhající děj, psychologická próza se soustřeďuje na niterné konflikty postav).
4. textové prostředky - styl vyprávěcí, popisný, charakterizační, úvahový; monolog, dialog; autorská řeč, řeč postav (přímá, polopřímá, nevlastní přímá)
c) figury - zvláštní obraty větné stavby, zdůrazňující myšlenku opakování slov: ve větě, verši = epizeuxis (Utichly továrny, utichly ulice Wolker) na začátku veršů = anafora (Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil na břehu řeky Svratky roste nízká tráva Nezval) na konci veršů = epifora (Co to máš na té tkaničce, na krku na té tkaničce? Erben)
Spojování témat: 1. těsné – mezi tématy je vztah příčiny a následku 2. volné – založené na nepodstatných souvislostech 3. asociací – zvláštní typ volného spojení; volný, ničím nerušený tok obraznosti 4. koláž – nejvolnější spojení prvků, klademe je prostě vedle sebe
3) Jazyk 1. útvary jazyka - spisovná čeština + útvary hovorové a nespisovné (obecná čeština, nářečí, slang, …)
Fabule = příčinně a časově za sebou uspořádaný sled příhod a událostí, o nichž se vypravuje - fabulovat = vyprávět, vytvářet, vymýšlet si příběh - je materiálovým východiskem syžetu
3. stylové rozvrstvení slovní zásoby - slova stylově neutrální x stylově zabarvená (eufemismy, archaismy, historismy, poetismy, …)
Typy témat: 1. Celkové téma – námět - 2. Hlavní téma 3. Vedlejší téma - četná témata bývají užívána v románech Téma = souhrn jednotlivých motivů, vyšší kompoziční celek Epizoda = označení pro vedlejší (uzavřený) děj Motiv = nejmenší prvek tematické výstavby
Obsah = to, co je v díle ztvárněno, souhrn všech skutečností, představ a idejí, o nichž text vypovídá - pojmu používáme také při výčtu a uspořádání témat (např. obsah knihy)
Tři složky struktury uměleckého díla: 1) tematika – soubor témat, jevů uvedených v díle 2) kompozice – způsob řazení a spojení témat 3) jazyk – zde především ve funkci umělecké
1) Tematika - tématem (předmětem zobrazení) mohou být nejrůznější věci, lidé, (duševní) stavy, myšlenky, děje, prostředí apod.
6. pojmenování a) přímá básnický přívlastek (epiteton), e. konstans (označuje stálou vlastnost) - bílý sníh, e. ornans (ozdobný) - růžový večer (Mácha) přirovnání - oči jako dva pecny, slzy co perly, rychlejší tebe (než ty) paralelismus - dva jevy postaveny vedle sebe (Uměl jsem jedním tahem tvoje ruce - holubici, zobající na psacím stroji…Florian) antiteze - přirovnání protikladem (teze: odněkud kůň vyjíždí popření: on nevyjíždí přirovnání: on větrem letí (= jako vítr) (Čelakovský)
5. syntaktické prostředky - využití různých druhů vět, vyjadřování slovesné a jmenné, slovosled
2) Kompozice - způsob uspořádání a spojování jednotlivých tematických prvků
b) nepřímá (obrazná) = tropy metafora - přenesení pojmenování na základě podobnosti (bledá tvář luny Mácha) personifikace (zosobnění) - lidské vlastnosti a činy se přenášejí na neživé objekty (o lásce šeptal tichý mech Mácha) metonymie - přenesení pojmenování na základě věcné spojitosti (celé město klečelo na kolenou, posloucháme Mozarta (= jeho hudbu)) synekdocha - druh metonymie, spojitost kvantitativní, část označena celkem a naopak (A v létě tyčí se tu kukuřičná zrna (= klasy) Nezval) perifráze - rozvedená synekdocha, vyjádření opisem, pomocí typických znaků (Až bude růst nade mnou tráva (= až zemřu) Bezruč) eufemismus - zjemnění výrazu (zesnul, odešel) hyperbola - nadsázka, zveličení výrazu (stokrát děkuji, tisíckrát vás líbám; les komínů) oxymóron - spojení slov protichůdného významu, kontrast, zdánlivá nelogičnost (chodí jako živá mrtvola, mrtvé milenky cit, zbortěné harfy tón Mácha) ironie - využití slov v opačném významu (oslí uši právě dobře ke koruně sluší Havlíček) sarkasmus - zesílená ironie (… a tak dostal Halfar místo ( = hrob sebevraha) Bezruč) alegorie (jinotaj) - utajení skutečného obsahu, např. v bajkách
Literární dílo má - obsah - formu
2. zvukové prostředky: rytmus, rým eufonie (libozvučnost) - příjemné uspořádání zvuků v projevu (V mlhách stříbrných měsíčních paprsků taví se sníh Toman) onomatopoie (zvukomalba) - napodobení zvuku slovy (Na topole podle skal zelený mužík zatleskal Erben, Řinčí řetězů hřmot Mácha) paronomázie - opakování stejných hlásek ve slovech stejného základu (Slavme slavně slávu Slávů slavných Kollár) zvukosled - pravidelné opakování stejných hlásek ve verši (Tyčinky v tichých a bílých liliích ve světle zeleném světle zeleně Biebl)
Forma = způsob, jak je dílo ztvárněno
Uspořádání témat: 1. v čase - princip: a) chronologický – posloupný, v „přirozeném“ čase (kronikářská kompozice) b) retrospektivní – se zpětným pohledem (východisko = závěrečný stav+ zpětné vysvětlení) c) prolínání přítomnosti a minulosti d) volného řazení (koláže) časových úseků e) rámcová kompozice, která odvíjí příběhy z jednoho úvodního (např. Pohádky tisíce a jedné noci, G. Boccaccio – Dekameron) 2. v prostoru – místní souvislosti (prostředí) se uplatní zejména v popisných partiích
Textové prostředky literárního díla ???
Syžet = způsob uspořádání tematických složek epického nebo dramatického díla - konkrétní kompoziční jednota děje, postav a prostředí - v syžetu dochází k osobitému ozvláštnění těch nebo oněch složek podle autorského záměru a požadavků žánru (např. v dobrodružném románu se dostává do popředí napínavě probíhající děj, psychologická próza se soustřeďuje na niterné konflikty postav).
4. textové prostředky - styl vyprávěcí, popisný, charakterizační, úvahový; monolog, dialog; autorská řeč, řeč postav (přímá, polopřímá, nevlastní přímá)
c) figury - zvláštní obraty větné stavby, zdůrazňující myšlenku opakování slov: ve větě, verši = epizeuxis (Utichly továrny, utichly ulice Wolker) na začátku veršů = anafora (Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil na břehu řeky Svratky roste nízká tráva Nezval) na konci veršů = epifora (Co to máš na té tkaničce, na krku na té tkaničce? Erben)
Spojování témat: 1. těsné – mezi tématy je vztah příčiny a následku 2. volné – založené na nepodstatných souvislostech 3. asociací – zvláštní typ volného spojení; volný, ničím nerušený tok obraznosti 4. koláž – nejvolnější spojení prvků, klademe je prostě vedle sebe
3) Jazyk 1. útvary jazyka - spisovná čeština + útvary hovorové a nespisovné (obecná čeština, nářečí, slang, …)
Fabule = příčinně a časově za sebou uspořádaný sled příhod a událostí, o nichž se vypravuje - fabulovat = vyprávět, vytvářet, vymýšlet si příběh - je materiálovým východiskem syžetu
3. stylové rozvrstvení slovní zásoby - slova stylově neutrální x stylově zabarvená (eufemismy, archaismy, historismy, poetismy, …)
Typy témat: 1. Celkové téma – námět - 2. Hlavní téma 3. Vedlejší téma - četná témata bývají užívána v románech Téma = souhrn jednotlivých motivů, vyšší kompoziční celek Epizoda = označení pro vedlejší (uzavřený) děj Motiv = nejmenší prvek tematické výstavby
Obsah = to, co je v díle ztvárněno, souhrn všech skutečností, představ a idejí, o nichž text vypovídá - pojmu používáme také při výčtu a uspořádání témat (např. obsah knihy)
Tři složky struktury uměleckého díla: 1) tematika – soubor témat, jevů uvedených v díle 2) kompozice – způsob řazení a spojení témat 3) jazyk – zde především ve funkci umělecké
1) Tematika - tématem (předmětem zobrazení) mohou být nejrůznější věci, lidé, (duševní) stavy, myšlenky, děje, prostředí apod.
6. pojmenování a) přímá básnický přívlastek (epiteton), e. konstans (označuje stálou vlastnost) - bílý sníh, e. ornans (ozdobný) - růžový večer (Mácha) přirovnání - oči jako dva pecny, slzy co perly, rychlejší tebe (než ty) paralelismus - dva jevy postaveny vedle sebe (Uměl jsem jedním tahem tvoje ruce - holubici, zobající na psacím stroji…Florian) antiteze - přirovnání protikladem (teze: odněkud kůň vyjíždí popření: on nevyjíždí přirovnání: on větrem letí (= jako vítr) (Čelakovský)
5. syntaktické prostředky - využití různých druhů vět, vyjadřování slovesné a jmenné, slovosled
2) Kompozice - způsob uspořádání a spojování jednotlivých tematických prvků
b) nepřímá (obrazná) = tropy metafora - přenesení pojmenování na základě podobnosti (bledá tvář luny Mácha) personifikace (zosobnění) - lidské vlastnosti a činy se přenášejí na neživé objekty (o lásce šeptal tichý mech Mácha) metonymie - přenesení pojmenování na základě věcné spojitosti (celé město klečelo na kolenou, posloucháme Mozarta (= jeho hudbu)) synekdocha - druh metonymie, spojitost kvantitativní, část označena celkem a naopak (A v létě tyčí se tu kukuřičná zrna (= klasy) Nezval) perifráze - rozvedená synekdocha, vyjádření opisem, pomocí typických znaků (Až bude růst nade mnou tráva (= až zemřu) Bezruč) eufemismus - zjemnění výrazu (zesnul, odešel) hyperbola - nadsázka, zveličení výrazu (stokrát děkuji, tisíckrát vás líbám; les komínů) oxymóron - spojení slov protichůdného významu, kontrast, zdánlivá nelogičnost (chodí jako živá mrtvola, mrtvé milenky cit, zbortěné harfy tón Mácha) ironie - využití slov v opačném významu (oslí uši právě dobře ke koruně sluší Havlíček) sarkasmus - zesílená ironie (… a tak dostal Halfar místo ( = hrob sebevraha) Bezruč) alegorie (jinotaj) - utajení skutečného obsahu, např. v bajkách
Literární dílo má - obsah - formu
2. zvukové prostředky: rytmus, rým eufonie (libozvučnost) - příjemné uspořádání zvuků v projevu (V mlhách stříbrných měsíčních paprsků taví se sníh Toman) onomatopoie (zvukomalba) - napodobení zvuku slovy (Na topole podle skal zelený mužík zatleskal Erben, Řinčí řetězů hřmot Mácha) paronomázie - opakování stejných hlásek ve slovech stejného základu (Slavme slavně slávu Slávů slavných Kollár) zvukosled - pravidelné opakování stejných hlásek ve verši (Tyčinky v tichých a bílých liliích ve světle zeleném světle zeleně Biebl)
Forma = způsob, jak je dílo ztvárněno
Uspořádání témat: 1. v čase - princip: a) chronologický – posloupný, v „přirozeném“ čase (kronikářská kompozice) b) retrospektivní – se zpětným pohledem (východisko = závěrečný stav+ zpětné vysvětlení) c) prolínání přítomnosti a minulosti d) volného řazení (koláže) časových úseků e) rámcová kompozice, která odvíjí příběhy z jednoho úvodního (např. Pohádky tisíce a jedné noci, G. Boccaccio – Dekameron) 2. v prostoru – místní souvislosti (prostředí) se uplatní zejména v popisných partiích
Syntaktické prostředky literárního díla ???
Syžet = způsob uspořádání tematických složek epického nebo dramatického díla - konkrétní kompoziční jednota děje, postav a prostředí - v syžetu dochází k osobitému ozvláštnění těch nebo oněch složek podle autorského záměru a požadavků žánru (např. v dobrodružném románu se dostává do popředí napínavě probíhající děj, psychologická próza se soustřeďuje na niterné konflikty postav).
4. textové prostředky - styl vyprávěcí, popisný, charakterizační, úvahový; monolog, dialog; autorská řeč, řeč postav (přímá, polopřímá, nevlastní přímá)
c) figury - zvláštní obraty větné stavby, zdůrazňující myšlenku opakování slov: ve větě, verši = epizeuxis (Utichly továrny, utichly ulice Wolker) na začátku veršů = anafora (Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil na břehu řeky Svratky roste nízká tráva Nezval) na konci veršů = epifora (Co to máš na té tkaničce, na krku na té tkaničce? Erben)
Spojování témat: 1. těsné – mezi tématy je vztah příčiny a následku 2. volné – založené na nepodstatných souvislostech 3. asociací – zvláštní typ volného spojení; volný, ničím nerušený tok obraznosti 4. koláž – nejvolnější spojení prvků, klademe je prostě vedle sebe
3) Jazyk 1. útvary jazyka - spisovná čeština + útvary hovorové a nespisovné (obecná čeština, nářečí, slang, …)
Fabule = příčinně a časově za sebou uspořádaný sled příhod a událostí, o nichž se vypravuje - fabulovat = vyprávět, vytvářet, vymýšlet si příběh - je materiálovým východiskem syžetu
3. stylové rozvrstvení slovní zásoby - slova stylově neutrální x stylově zabarvená (eufemismy, archaismy, historismy, poetismy, …)
Typy témat: 1. Celkové téma – námět - 2. Hlavní téma 3. Vedlejší téma - četná témata bývají užívána v románech Téma = souhrn jednotlivých motivů, vyšší kompoziční celek Epizoda = označení pro vedlejší (uzavřený) děj Motiv = nejmenší prvek tematické výstavby
Obsah = to, co je v díle ztvárněno, souhrn všech skutečností, představ a idejí, o nichž text vypovídá - pojmu používáme také při výčtu a uspořádání témat (např. obsah knihy)
Tři složky struktury uměleckého díla: 1) tematika – soubor témat, jevů uvedených v díle 2) kompozice – způsob řazení a spojení témat 3) jazyk – zde především ve funkci umělecké
1) Tematika - tématem (předmětem zobrazení) mohou být nejrůznější věci, lidé, (duševní) stavy, myšlenky, děje, prostředí apod.
6. pojmenování a) přímá básnický přívlastek (epiteton), e. konstans (označuje stálou vlastnost) - bílý sníh, e. ornans (ozdobný) - růžový večer (Mácha) přirovnání - oči jako dva pecny, slzy co perly, rychlejší tebe (než ty) paralelismus - dva jevy postaveny vedle sebe (Uměl jsem jedním tahem tvoje ruce - holubici, zobající na psacím stroji…Florian) antiteze - přirovnání protikladem (teze: odněkud kůň vyjíždí popření: on nevyjíždí přirovnání: on větrem letí (= jako vítr) (Čelakovský)
5. syntaktické prostředky - využití různých druhů vět, vyjadřování slovesné a jmenné, slovosled
2) Kompozice - způsob uspořádání a spojování jednotlivých tematických prvků
b) nepřímá (obrazná) = tropy metafora - přenesení pojmenování na základě podobnosti (bledá tvář luny Mácha) personifikace (zosobnění) - lidské vlastnosti a činy se přenášejí na neživé objekty (o lásce šeptal tichý mech Mácha) metonymie - přenesení pojmenování na základě věcné spojitosti (celé město klečelo na kolenou, posloucháme Mozarta (= jeho hudbu)) synekdocha - druh metonymie, spojitost kvantitativní, část označena celkem a naopak (A v létě tyčí se tu kukuřičná zrna (= klasy) Nezval) perifráze - rozvedená synekdocha, vyjádření opisem, pomocí typických znaků (Až bude růst nade mnou tráva (= až zemřu) Bezruč) eufemismus - zjemnění výrazu (zesnul, odešel) hyperbola - nadsázka, zveličení výrazu (stokrát děkuji, tisíckrát vás líbám; les komínů) oxymóron - spojení slov protichůdného významu, kontrast, zdánlivá nelogičnost (chodí jako živá mrtvola, mrtvé milenky cit, zbortěné harfy tón Mácha) ironie - využití slov v opačném významu (oslí uši právě dobře ke koruně sluší Havlíček) sarkasmus - zesílená ironie (… a tak dostal Halfar místo ( = hrob sebevraha) Bezruč) alegorie (jinotaj) - utajení skutečného obsahu, např. v bajkách
Literární dílo má - obsah - formu
2. zvukové prostředky: rytmus, rým eufonie (libozvučnost) - příjemné uspořádání zvuků v projevu (V mlhách stříbrných měsíčních paprsků taví se sníh Toman) onomatopoie (zvukomalba) - napodobení zvuku slovy (Na topole podle skal zelený mužík zatleskal Erben, Řinčí řetězů hřmot Mácha) paronomázie - opakování stejných hlásek ve slovech stejného základu (Slavme slavně slávu Slávů slavných Kollár) zvukosled - pravidelné opakování stejných hlásek ve verši (Tyčinky v tichých a bílých liliích ve světle zeleném světle zeleně Biebl)
Forma = způsob, jak je dílo ztvárněno
Uspořádání témat: 1. v čase - princip: a) chronologický – posloupný, v „přirozeném“ čase (kronikářská kompozice) b) retrospektivní – se zpětným pohledem (východisko = závěrečný stav+ zpětné vysvětlení) c) prolínání přítomnosti a minulosti d) volného řazení (koláže) časových úseků e) rámcová kompozice, která odvíjí příběhy z jednoho úvodního (např. Pohádky tisíce a jedné noci, G. Boccaccio – Dekameron) 2. v prostoru – místní souvislosti (prostředí) se uplatní zejména v popisných partiích
Pojmenování v literárním díle - přímá ???
Syžet = způsob uspořádání tematických složek epického nebo dramatického díla - konkrétní kompoziční jednota děje, postav a prostředí - v syžetu dochází k osobitému ozvláštnění těch nebo oněch složek podle autorského záměru a požadavků žánru (např. v dobrodružném románu se dostává do popředí napínavě probíhající děj, psychologická próza se soustřeďuje na niterné konflikty postav).
4. textové prostředky - styl vyprávěcí, popisný, charakterizační, úvahový; monolog, dialog; autorská řeč, řeč postav (přímá, polopřímá, nevlastní přímá)
c) figury - zvláštní obraty větné stavby, zdůrazňující myšlenku opakování slov: ve větě, verši = epizeuxis (Utichly továrny, utichly ulice Wolker) na začátku veršů = anafora (Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil na břehu řeky Svratky roste nízká tráva Nezval) na konci veršů = epifora (Co to máš na té tkaničce, na krku na té tkaničce? Erben)
Spojování témat: 1. těsné – mezi tématy je vztah příčiny a následku 2. volné – založené na nepodstatných souvislostech 3. asociací – zvláštní typ volného spojení; volný, ničím nerušený tok obraznosti 4. koláž – nejvolnější spojení prvků, klademe je prostě vedle sebe
3) Jazyk 1. útvary jazyka - spisovná čeština + útvary hovorové a nespisovné (obecná čeština, nářečí, slang, …)
Fabule = příčinně a časově za sebou uspořádaný sled příhod a událostí, o nichž se vypravuje - fabulovat = vyprávět, vytvářet, vymýšlet si příběh - je materiálovým východiskem syžetu
3. stylové rozvrstvení slovní zásoby - slova stylově neutrální x stylově zabarvená (eufemismy, archaismy, historismy, poetismy, …)
Typy témat: 1. Celkové téma – námět - 2. Hlavní téma 3. Vedlejší téma - četná témata bývají užívána v románech Téma = souhrn jednotlivých motivů, vyšší kompoziční celek Epizoda = označení pro vedlejší (uzavřený) děj Motiv = nejmenší prvek tematické výstavby
Obsah = to, co je v díle ztvárněno, souhrn všech skutečností, představ a idejí, o nichž text vypovídá - pojmu používáme také při výčtu a uspořádání témat (např. obsah knihy)
Tři složky struktury uměleckého díla: 1) tematika – soubor témat, jevů uvedených v díle 2) kompozice – způsob řazení a spojení témat 3) jazyk – zde především ve funkci umělecké
1) Tematika - tématem (předmětem zobrazení) mohou být nejrůznější věci, lidé, (duševní) stavy, myšlenky, děje, prostředí apod.
6. pojmenování a) přímá básnický přívlastek (epiteton), e. konstans (označuje stálou vlastnost) - bílý sníh, e. ornans (ozdobný) - růžový večer (Mácha) přirovnání - oči jako dva pecny, slzy co perly, rychlejší tebe (než ty) paralelismus - dva jevy postaveny vedle sebe (Uměl jsem jedním tahem tvoje ruce - holubici, zobající na psacím stroji…Florian) antiteze - přirovnání protikladem (teze: odněkud kůň vyjíždí popření: on nevyjíždí přirovnání: on větrem letí (= jako vítr) (Čelakovský)
5. syntaktické prostředky - využití různých druhů vět, vyjadřování slovesné a jmenné, slovosled
2) Kompozice - způsob uspořádání a spojování jednotlivých tematických prvků
b) nepřímá (obrazná) = tropy metafora - přenesení pojmenování na základě podobnosti (bledá tvář luny Mácha) personifikace (zosobnění) - lidské vlastnosti a činy se přenášejí na neživé objekty (o lásce šeptal tichý mech Mácha) metonymie - přenesení pojmenování na základě věcné spojitosti (celé město klečelo na kolenou, posloucháme Mozarta (= jeho hudbu)) synekdocha - druh metonymie, spojitost kvantitativní, část označena celkem a naopak (A v létě tyčí se tu kukuřičná zrna (= klasy) Nezval) perifráze - rozvedená synekdocha, vyjádření opisem, pomocí typických znaků (Až bude růst nade mnou tráva (= až zemřu) Bezruč) eufemismus - zjemnění výrazu (zesnul, odešel) hyperbola - nadsázka, zveličení výrazu (stokrát děkuji, tisíckrát vás líbám; les komínů) oxymóron - spojení slov protichůdného významu, kontrast, zdánlivá nelogičnost (chodí jako živá mrtvola, mrtvé milenky cit, zbortěné harfy tón Mácha) ironie - využití slov v opačném významu (oslí uši právě dobře ke koruně sluší Havlíček) sarkasmus - zesílená ironie (… a tak dostal Halfar místo ( = hrob sebevraha) Bezruč) alegorie (jinotaj) - utajení skutečného obsahu, např. v bajkách
Literární dílo má - obsah - formu
2. zvukové prostředky: rytmus, rým eufonie (libozvučnost) - příjemné uspořádání zvuků v projevu (V mlhách stříbrných měsíčních paprsků taví se sníh Toman) onomatopoie (zvukomalba) - napodobení zvuku slovy (Na topole podle skal zelený mužík zatleskal Erben, Řinčí řetězů hřmot Mácha) paronomázie - opakování stejných hlásek ve slovech stejného základu (Slavme slavně slávu Slávů slavných Kollár) zvukosled - pravidelné opakování stejných hlásek ve verši (Tyčinky v tichých a bílých liliích ve světle zeleném světle zeleně Biebl)
Forma = způsob, jak je dílo ztvárněno
Uspořádání témat: 1. v čase - princip: a) chronologický – posloupný, v „přirozeném“ čase (kronikářská kompozice) b) retrospektivní – se zpětným pohledem (východisko = závěrečný stav+ zpětné vysvětlení) c) prolínání přítomnosti a minulosti d) volného řazení (koláže) časových úseků e) rámcová kompozice, která odvíjí příběhy z jednoho úvodního (např. Pohádky tisíce a jedné noci, G. Boccaccio – Dekameron) 2. v prostoru – místní souvislosti (prostředí) se uplatní zejména v popisných partiích
Pojmenování v literárním díle - nepřímá ???
Syžet = způsob uspořádání tematických složek epického nebo dramatického díla - konkrétní kompoziční jednota děje, postav a prostředí - v syžetu dochází k osobitému ozvláštnění těch nebo oněch složek podle autorského záměru a požadavků žánru (např. v dobrodružném románu se dostává do popředí napínavě probíhající děj, psychologická próza se soustřeďuje na niterné konflikty postav).
4. textové prostředky - styl vyprávěcí, popisný, charakterizační, úvahový; monolog, dialog; autorská řeč, řeč postav (přímá, polopřímá, nevlastní přímá)
c) figury - zvláštní obraty větné stavby, zdůrazňující myšlenku opakování slov: ve větě, verši = epizeuxis (Utichly továrny, utichly ulice Wolker) na začátku veršů = anafora (Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil na břehu řeky Svratky roste nízká tráva Nezval) na konci veršů = epifora (Co to máš na té tkaničce, na krku na té tkaničce? Erben)
Spojování témat: 1. těsné – mezi tématy je vztah příčiny a následku 2. volné – založené na nepodstatných souvislostech 3. asociací – zvláštní typ volného spojení; volný, ničím nerušený tok obraznosti 4. koláž – nejvolnější spojení prvků, klademe je prostě vedle sebe
3) Jazyk 1. útvary jazyka - spisovná čeština + útvary hovorové a nespisovné (obecná čeština, nářečí, slang, …)
Fabule = příčinně a časově za sebou uspořádaný sled příhod a událostí, o nichž se vypravuje - fabulovat = vyprávět, vytvářet, vymýšlet si příběh - je materiálovým východiskem syžetu
3. stylové rozvrstvení slovní zásoby - slova stylově neutrální x stylově zabarvená (eufemismy, archaismy, historismy, poetismy, …)
Typy témat: 1. Celkové téma – námět - 2. Hlavní téma 3. Vedlejší téma - četná témata bývají užívána v románech Téma = souhrn jednotlivých motivů, vyšší kompoziční celek Epizoda = označení pro vedlejší (uzavřený) děj Motiv = nejmenší prvek tematické výstavby
Obsah = to, co je v díle ztvárněno, souhrn všech skutečností, představ a idejí, o nichž text vypovídá - pojmu používáme také při výčtu a uspořádání témat (např. obsah knihy)
Tři složky struktury uměleckého díla: 1) tematika – soubor témat, jevů uvedených v díle 2) kompozice – způsob řazení a spojení témat 3) jazyk – zde především ve funkci umělecké
1) Tematika - tématem (předmětem zobrazení) mohou být nejrůznější věci, lidé, (duševní) stavy, myšlenky, děje, prostředí apod.
6. pojmenování a) přímá básnický přívlastek (epiteton), e. konstans (označuje stálou vlastnost) - bílý sníh, e. ornans (ozdobný) - růžový večer (Mácha) přirovnání - oči jako dva pecny, slzy co perly, rychlejší tebe (než ty) paralelismus - dva jevy postaveny vedle sebe (Uměl jsem jedním tahem tvoje ruce - holubici, zobající na psacím stroji…Florian) antiteze - přirovnání protikladem (teze: odněkud kůň vyjíždí popření: on nevyjíždí přirovnání: on větrem letí (= jako vítr) (Čelakovský)
5. syntaktické prostředky - využití různých druhů vět, vyjadřování slovesné a jmenné, slovosled
2) Kompozice - způsob uspořádání a spojování jednotlivých tematických prvků
b) nepřímá (obrazná) = tropy metafora - přenesení pojmenování na základě podobnosti (bledá tvář luny Mácha) personifikace (zosobnění) - lidské vlastnosti a činy se přenášejí na neživé objekty (o lásce šeptal tichý mech Mácha) metonymie - přenesení pojmenování na základě věcné spojitosti (celé město klečelo na kolenou, posloucháme Mozarta (= jeho hudbu)) synekdocha - druh metonymie, spojitost kvantitativní, část označena celkem a naopak (A v létě tyčí se tu kukuřičná zrna (= klasy) Nezval) perifráze - rozvedená synekdocha, vyjádření opisem, pomocí typických znaků (Až bude růst nade mnou tráva (= až zemřu) Bezruč) eufemismus - zjemnění výrazu (zesnul, odešel) hyperbola - nadsázka, zveličení výrazu (stokrát děkuji, tisíckrát vás líbám; les komínů) oxymóron - spojení slov protichůdného významu, kontrast, zdánlivá nelogičnost (chodí jako živá mrtvola, mrtvé milenky cit, zbortěné harfy tón Mácha) ironie - využití slov v opačném významu (oslí uši právě dobře ke koruně sluší Havlíček) sarkasmus - zesílená ironie (… a tak dostal Halfar místo ( = hrob sebevraha) Bezruč) alegorie (jinotaj) - utajení skutečného obsahu, např. v bajkách
Literární dílo má - obsah - formu
2. zvukové prostředky: rytmus, rým eufonie (libozvučnost) - příjemné uspořádání zvuků v projevu (V mlhách stříbrných měsíčních paprsků taví se sníh Toman) onomatopoie (zvukomalba) - napodobení zvuku slovy (Na topole podle skal zelený mužík zatleskal Erben, Řinčí řetězů hřmot Mácha) paronomázie - opakování stejných hlásek ve slovech stejného základu (Slavme slavně slávu Slávů slavných Kollár) zvukosled - pravidelné opakování stejných hlásek ve verši (Tyčinky v tichých a bílých liliích ve světle zeleném světle zeleně Biebl)
Forma = způsob, jak je dílo ztvárněno
Uspořádání témat: 1. v čase - princip: a) chronologický – posloupný, v „přirozeném“ čase (kronikářská kompozice) b) retrospektivní – se zpětným pohledem (východisko = závěrečný stav+ zpětné vysvětlení) c) prolínání přítomnosti a minulosti d) volného řazení (koláže) časových úseků e) rámcová kompozice, která odvíjí příběhy z jednoho úvodního (např. Pohádky tisíce a jedné noci, G. Boccaccio – Dekameron) 2. v prostoru – místní souvislosti (prostředí) se uplatní zejména v popisných partiích
Pojmenování v literárním díle - figury ???
Syžet = způsob uspořádání tematických složek epického nebo dramatického díla - konkrétní kompoziční jednota děje, postav a prostředí - v syžetu dochází k osobitému ozvláštnění těch nebo oněch složek podle autorského záměru a požadavků žánru (např. v dobrodružném románu se dostává do popředí napínavě probíhající děj, psychologická próza se soustřeďuje na niterné konflikty postav).
4. textové prostředky - styl vyprávěcí, popisný, charakterizační, úvahový; monolog, dialog; autorská řeč, řeč postav (přímá, polopřímá, nevlastní přímá)
c) figury - zvláštní obraty větné stavby, zdůrazňující myšlenku opakování slov: ve větě, verši = epizeuxis (Utichly továrny, utichly ulice Wolker) na začátku veršů = anafora (Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil na břehu řeky Svratky roste nízká tráva Nezval) na konci veršů = epifora (Co to máš na té tkaničce, na krku na té tkaničce? Erben)
Spojování témat: 1. těsné – mezi tématy je vztah příčiny a následku 2. volné – založené na nepodstatných souvislostech 3. asociací – zvláštní typ volného spojení; volný, ničím nerušený tok obraznosti 4. koláž – nejvolnější spojení prvků, klademe je prostě vedle sebe
3) Jazyk 1. útvary jazyka - spisovná čeština + útvary hovorové a nespisovné (obecná čeština, nářečí, slang, …)
Fabule = příčinně a časově za sebou uspořádaný sled příhod a událostí, o nichž se vypravuje - fabulovat = vyprávět, vytvářet, vymýšlet si příběh - je materiálovým východiskem syžetu
3. stylové rozvrstvení slovní zásoby - slova stylově neutrální x stylově zabarvená (eufemismy, archaismy, historismy, poetismy, …)
Typy témat: 1. Celkové téma – námět - 2. Hlavní téma 3. Vedlejší téma - četná témata bývají užívána v románech Téma = souhrn jednotlivých motivů, vyšší kompoziční celek Epizoda = označení pro vedlejší (uzavřený) děj Motiv = nejmenší prvek tematické výstavby
Obsah = to, co je v díle ztvárněno, souhrn všech skutečností, představ a idejí, o nichž text vypovídá - pojmu používáme také při výčtu a uspořádání témat (např. obsah knihy)
Tři složky struktury uměleckého díla: 1) tematika – soubor témat, jevů uvedených v díle 2) kompozice – způsob řazení a spojení témat 3) jazyk – zde především ve funkci umělecké
1) Tematika - tématem (předmětem zobrazení) mohou být nejrůznější věci, lidé, (duševní) stavy, myšlenky, děje, prostředí apod.
6. pojmenování a) přímá básnický přívlastek (epiteton), e. konstans (označuje stálou vlastnost) - bílý sníh, e. ornans (ozdobný) - růžový večer (Mácha) přirovnání - oči jako dva pecny, slzy co perly, rychlejší tebe (než ty) paralelismus - dva jevy postaveny vedle sebe (Uměl jsem jedním tahem tvoje ruce - holubici, zobající na psacím stroji…Florian) antiteze - přirovnání protikladem (teze: odněkud kůň vyjíždí popření: on nevyjíždí přirovnání: on větrem letí (= jako vítr) (Čelakovský)
5. syntaktické prostředky - využití různých druhů vět, vyjadřování slovesné a jmenné, slovosled
2) Kompozice - způsob uspořádání a spojování jednotlivých tematických prvků
b) nepřímá (obrazná) = tropy metafora - přenesení pojmenování na základě podobnosti (bledá tvář luny Mácha) personifikace (zosobnění) - lidské vlastnosti a činy se přenášejí na neživé objekty (o lásce šeptal tichý mech Mácha) metonymie - přenesení pojmenování na základě věcné spojitosti (celé město klečelo na kolenou, posloucháme Mozarta (= jeho hudbu)) synekdocha - druh metonymie, spojitost kvantitativní, část označena celkem a naopak (A v létě tyčí se tu kukuřičná zrna (= klasy) Nezval) perifráze - rozvedená synekdocha, vyjádření opisem, pomocí typických znaků (Až bude růst nade mnou tráva (= až zemřu) Bezruč) eufemismus - zjemnění výrazu (zesnul, odešel) hyperbola - nadsázka, zveličení výrazu (stokrát děkuji, tisíckrát vás líbám; les komínů) oxymóron - spojení slov protichůdného významu, kontrast, zdánlivá nelogičnost (chodí jako živá mrtvola, mrtvé milenky cit, zbortěné harfy tón Mácha) ironie - využití slov v opačném významu (oslí uši právě dobře ke koruně sluší Havlíček) sarkasmus - zesílená ironie (… a tak dostal Halfar místo ( = hrob sebevraha) Bezruč) alegorie (jinotaj) - utajení skutečného obsahu, např. v bajkách
Literární dílo má - obsah - formu
2. zvukové prostředky: rytmus, rým eufonie (libozvučnost) - příjemné uspořádání zvuků v projevu (V mlhách stříbrných měsíčních paprsků taví se sníh Toman) onomatopoie (zvukomalba) - napodobení zvuku slovy (Na topole podle skal zelený mužík zatleskal Erben, Řinčí řetězů hřmot Mácha) paronomázie - opakování stejných hlásek ve slovech stejného základu (Slavme slavně slávu Slávů slavných Kollár) zvukosled - pravidelné opakování stejných hlásek ve verši (Tyčinky v tichých a bílých liliích ve světle zeleném světle zeleně Biebl)
Forma = způsob, jak je dílo ztvárněno
Uspořádání témat: 1. v čase - princip: a) chronologický – posloupný, v „přirozeném“ čase (kronikářská kompozice) b) retrospektivní – se zpětným pohledem (východisko = závěrečný stav+ zpětné vysvětlení) c) prolínání přítomnosti a minulosti d) volného řazení (koláže) časových úseků e) rámcová kompozice, která odvíjí příběhy z jednoho úvodního (např. Pohádky tisíce a jedné noci, G. Boccaccio – Dekameron) 2. v prostoru – místní souvislosti (prostředí) se uplatní zejména v popisných partiích