Polednice


1.______________________________________

2.______________________________________

„Bodejž jsi jen trochu málo,
ty cikáně, mlčelo!

Poledne v tom okamžení,
táta přijde z roboty:
a mně hasne u vaření
pro tebe, ty zlobo, ty!


Mlč! Hle husar a kočárek –
hrej si! – tu máš kohouta!“ –
Než kohout, vůz i husárek
bouch, bác! letí do kouta.


A zas do hrozného křiku –
„I bodejž tě sršeň sám - !
Že na tebe, nezbedníku,
Polednici zavolám!


Pojď si proň, ty Polednice,
pojď, vem si ho, zlostníka!“ –
A hle, tu kdos u světnice
dvéře zlehka odmyká.


Malá, hnědá, tváře divé
pod plachetkou osoba;
o berličce, hnáty křivé,
hlas – vichřice podoba!


„Dej sem dítě!“ – „Kriste Pane,
odpusť hříchy hříšnici!“
Div že smrt ji neovane,
ejhle tuť – Polednici!

Ke stolu se plíží tiše
Polednice jako stín:
matka hrůzou sotva dýše,
dítě chopíc na svůj klín.


A vinouc je, zpět pohlíží –
běda, běda dítěti!
Polednice blíž se ***,
blíž – a již je v zápětí.


Již vztahuje po něm ruku –
matka tisknouc ramena:
„Pro Kristovu drahou muku!“ –
klesá smyslů zbavena.


Tu slyš: jedna – druhá – třetí –
poledne zvon udeří;
klika cvakla, dvéře letí –
táta vchází do dveří.


Ve mdlobách tu matka leží,
k ňadrám dítě přimknuté:
matku vzkřísil ještě stěží,
avšak dítě – zalknuté.